29 Cdo 2950/99 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2950/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J.B., zast. advokátkou, proti žalovanému Ing. F.H., zast. advokátem , o 96.687,30 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 76/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 1999, čj. 6 Co 2174/99 - 196, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku Kč 3.250,- a to do 7 dnů k rukám jeho právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozhodl shora uvedeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 1999 čj. 10 C 76/92 - 178 - v bodě I. a II. se potvrzuje, v bodě III. zůstává nedotčen. Současně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a vyslovil, že návrhu žalobce na připuštění dovolání se nevyhovuje. Soud prvního stupně zamítl návrh na zaplacení částky 96.687,30 Kč s přísl. a zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný má ve stejné výši z titulu vypořádání tzv. druhého konsorcia vůči žalobci pohledávku, ohledně níž vznesl kompenzační námitku ve smyslu § 98 o. s. ř. a soud ji uznal za důvodnou. Soud vycházel ze zjištění, že dohoda o uzavření společenské smlouvy o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 nebyla zrušena, k jejímu zániku nemohlo dojít ani zrušením smlouvy o zajištění ochrany kasina, kterou sjednal žalobce se společností M. k 10. 10. 1991. Zrušena mohla být pouze na základě dohody obou stran a k té nedošlo. Výši nároku žalovaného určil soud odhadem podle § 136 o. s. ř., poněvadž žalobci nebyly předloženy doklady potřebné k vypracování znaleckého posudku, přičemž soud vycházel z nároku žalobce na vypořádání prvého konsorcia, jež trvalo od 28. 3. 1991 do 31. 12. 1991, za kteroužto dobu má žalobce nárok na vypořádání v částce 96.687.30 Kč podílu na zisku, vyplývajícího ze zajišťování ochrany hotelu G. Podle shodných výpovědí účastníků pro tuto ostrahu vypláceli zaměstnancům účastníci 25,- Kč za hodinu, resp. některým 35,- Kč za hodinu, přičemž od společnosti, pro kterou zajišťovali ostrahu, dostávali částku 90,- Kč za hodinu. Z druhého konsorcia dostávali účastníci 52,- Kč za hodinu, takže za období od 29. 8. 1991 s připočtením zisku roku 1992 mohlo být dosaženo zisku ve stejné výši, jaký byl dosažen v činnosti, jež se týkala ostrahy hotelu. Jelikož druhé konsorcium trvalo i po roce 1992, pak podíl žalovaného na zisku hospodaření druhého konsorcia musel nepochybně dosáhnout žalované částky. K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 6. 5. 1997 čj. 6 Co 2683/96 - 116, vyslovil odvolací soud určité právní závěry. V té době bylo předmětem řízení vypořádání konsorcia, jež účastníci uzavřeli dohodou ze dne 28. 3. 1991. Soud vycházel z toho, že konsorcium zaniklo uplynutím doby, na niž bylo uzavřeno, tedy dnem 31. 12. 1991 a k tomuto datu vypořádal vzájemné nároky účastníků, přičemž právní vztahy z konsorcia posuzoval podle hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "hosp. zák."). Odvolací soud neakceptoval námitku žalovaného, že žalobce se nepodílel na činnosti tohoto konsorcia, považoval však za důvodnou námitku žalovaného, který uplatnil procesní institut podle § 97 o. s. ř. a uložil soudu prvního stupně zabývat se touto námitkou, jež se týká pohledávky z druhého konsorcia, kterou nepovažoval soud prvního stupně za dosud splatnou. Odvolací soud vyslovil názor, že splatnost pohledávky žalovaného není vázána na ukončení smlouvy o konsorciu, ale vyplývá ze zákona o dani z příjmu fyzických osob č. 389/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jelikož § 7 odst. 4 cit. zákona stanoví, že u poplatníka, který je účastníkem konsorcia, se do základu dané zahrnuje jeho podíl na příjmech a výdajích. Po skončení zdaňovacího období je povinností poplatníka podat daňové přiznání. Daň je splatná podáním přiznání a z toho plyne povinnost každý rok vyúčtovat zisk a tím také nárok účastníka konsorcia za toto období na podíl na zisku. Soud prvního stupně po dalším dokazování dovodil, že dohoda o uzavření společenské smlouvy o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 nebyla zrušena a nadále trvá. Smlouva zaniká způsoby podle § 360a odst. 4 hosp. zák. Podle bodu 4 dohody o uzavření společenské smlouvy - konsorcia ze dne 29. 8. 1991 "smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, stejně tak jako smlouva s firmou "M." a zrušena může být pouze na základě dohody obou stran. Pokud jedna ze stran odstoupí od smlouvy, je povinna uhradit straně druhé ušlý zisk a uhradit případné náklady". Odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování, zejména dopisu z 8. 9. 1992 (č.l. 17 spisu) a z vyjádření žalovaného z 20. 10. 1995 (č.l. 53) vyplývá, že žalobce využil možnosti sjednané ve smlouvě a od smlouvy jednostranně odstoupil, i pod sankcí uhradit druhé straně ušlý zisk a případné náklady. Toto druhé konsorcium tedy zaniklo, nikoli však způsobem, který zmiňuje žalobce. S ohledem na způsob zániku lze akceptovat argumentaci žalovaného, že žalobce mu způsobil škodu v ušlém zisku, která by představovala nejméně takovou částku, jakou žalobce uplatňuje vůči žalovanému. Výpočet ušlého zisku odpovídá minimální výši, jakou zvažoval soud prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy, jimiž lze objasnit skutečný stav věci, avšak nelze vytýkat žalovanému, že nenabídl ke svým tvrzením důkazy a neposkytl soudu patřičnou součinnost; tento nedostatek součinnosti lze ale vytýkat žalobci, který znemožnil přesný výpočet ušlého zisku. Je otázkou, zda toto jeho jednání nepovažovat za účelové, když při jednání dne 22. 11. 1995 se vyjádřil tak, že má vypořádání činnosti druhého konsorcia připraveno, účetní dokumentaci však nepředložil ani na výzvu znalce a pouze z kopie přiznání k dani z příjmů za rok 1991 nebyl znalec schopen určit, kolik činily příjmy a výdaje z tzv. druhého konsorcia a proto nemohl být znalecký posudek vypracován. Žalobce musí nést důsledky svého jednání a je věcí volné úvahy soudu, jak výši nároku za tohoto stavu stanovit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, i když s poněkud odlišnými právními závěry. Ve věci nepřipustil dovolání, neboť v daném případě není řešena zásadní otázka právního významu, jde pouze o posouzení skutkových okolností. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že přípustnost dovolání je dána podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud první instance byl vázán právním názorem, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, když v původním rozsudku soud prvního stupně žalobě vyhověl. Dovolatel zdůrazňuje, že původním návrhem podaným u soudu prvního stupně se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo předložit mu veškeré účetní doklady za období od 28. 3. 1991 do 31. 12. 1991 a provést finanční vypořádání hospodaření konsorcia, jež bylo uzavřeno dne 28. 3. 1991 dohodou, když tohoto požadavku nemohl žalobce dosáhnout smírnou cestou. Pod tlakem soudního řízení pak žalovaný doklady žalobci předložil a ten mohl vyčíslit svůj finanční požadavek z uzavřeného konsorcia. Soud prvního stupně v původním rozsudku žalobě vyhověl s odůvodněním, že konsorcium uzavřené dne 28. 3. 1991 zaniklo uplynutím lhůty, na kterou bylo uzavřeno, tj. dnem 31. 12. 1991 a za toto období je nutno provést finanční vypořádání. Pokud žalobce požadoval méně, přiznal mu soud požadovanou menší částku, jsa vázán co do výše uplatněným návrhem. Soud nepřiznal žalobci tzv. upravený zisk 101.657,80 Kč, dále 8.613,- Kč za základní prostředky a 17.747,50 Kč za DKP, jakož i částku 31.331,- na vypořádání druhého konsorcia. Předmětem činnosti tohoto tzv. druhého konsorcia byla ostraha kasina hotelu G., konsorcium bylo uzavřeno účastníky dne 29. 8. 1991 a žalovaný v rámci procesní obrany uplatnil jako protipohledávku vypořádání konsorcia za dobu od 1. 9. 1991 doposud, soud prvního stupně však shledal započtení pohledávek nepřípustným podle § 361 odst. 3 hosp. zák. Dovolatel dále rekapituluje, že proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 1996 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 2. 1997 podal žalovaný odvolání a odvolací soud svým usnesením ze dne 6. 5. 1997 čj. 6 Co 2683/96 - 114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž se měl zabývat procesní obranou žalovaného. Odvolací soud zaujal názor, že splatnost pohledávky žalovaného není vázána na ukončení smlouvy o konsorciu, ale vyplývá ze zákona o dani z příjmu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zamítl žalobu s tí