29 Cdo 2953/2020 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2953/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2022 Spisová značka:29 Cdo 2953/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2953.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o úvěru Zajištění závazku Bankovní záruka Clo Dotčené předpisy:§ 2029 o. z. § 6g odst. 1 písm. e) předpisu č. 311/2006 Sb. § 6j odst. 3 písm. b) předpisu č. 311/2006 Sb. § 6i odst. 2 písm. a) předpisu č. 311/2006 Sb. § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2235/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2953/2020-270 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JP servis-OIL s. r. o., se sídlem v Litvínově, Podkrušnohorská 432, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 28 69 16 87, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 1093/ 27, PSČ 120 00, proti žalovanému Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 21.066.371,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 381/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2020, č. j. 14 Co 101/2020-216, ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 14 Co 101/2020, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 64.178,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 18. prosince 2019, č. j. 21 C 381/2018-157, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce (JP servis-OIL s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Raiffeisenbank a. s.) zaplacení částky 21.066.371,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 288.984,30 Kč (výrok II.). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že: 1) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 2. října 2013 rámcovou smlouvu na úvěrové bankovní produkty (dále jen „rámcová smlouva“), ve které se žalovaný zavázal poskytnout žalobci úvěrový rámec do výše 20 miliónů Kč, a to pro účely vystavování bankovních záruk pro splnění platebních závazků žalobce. Přílohou rámcové smlouvy byly (mimo jiné) „podmínky pro úvěrové produkty“ (dále jen „úvěrové podmínky“). Následně byla rámcová smlouva „změněna a doplněna“ dodatky č. 1 až č. 5 (uzavřenými v období od 29. září 2014 do 30. října 2017). 2) S poukazem na rámcovou smlouvu žalobce požádal žalovaného (dopisem ze dne 21. října 2013) o vystavení neodvolatelné platební bankovní záruky ve výši 20 miliónů Kč, ve prospěch beneficienta Celního úřadu pro Ústecký kraj, a to k zajištění závazku vyplývajícího z registrace distributora pohonných hmot podle zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách); přílohou byl vzor bankovní záruky. 3) Žalovaný žádost žalobce akceptoval dne 30. října 2013 a téhož dne vystavil neodvolatelnou bankovní záruku č. 31130310 (dále jen „bankovní záruka“), kterou se zavázal (vzhledem k tomu, že žalobce podal přihlášku k registraci distributora pohonných hmot, jejíž podmínkou je poskytnutí kauce) vyplatit správci daně (Celnímu úřadu pro Ústecký kraj) bez námitek jakoukoli částku nebo částky až do celkové výše 20 miliónů Kč do 15 kalendářních dnů po obdržení první písemné výzvy správce daně na účet správce daně ve výzvě uvedený. 4) Dne 14. května 2015 žalobce požádal žalovaného o změnu bankovní záruky, kterou žalovaný akceptoval. Dne 19. května 2015 vystavil žalovaný (v souladu s žádostí žalobce) dodatek č. 1 k bankovní záruce, v němž byly jako věřitelé z bankovní záruky označeny „celní úřady v České republice podle § 6 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů“; dále byla záruka prodloužena do 31. října 2017. Celní úřad pro Ústecký kraj akceptoval dodatek č. 1 k bankovní záruce dne 22. května 2015. 5) Výzvou ze dne 14. prosince 2015 (č. j. 97989-21/2015-620000-41) Celní úřad pro Ústecký kraj vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy uhradil z titulu bankovní záruky na (označený) účet správce daně částku 20 miliónů Kč. Žádost odůvodnil tím, že dne 6. srpna 2015 nabylo právní moci rozhodnutí celního úřadu o zrušení registrace žalobce jako distributora pohonných hmot č. j. 97989-2/2015-620000-32.2, přičemž Finanční úřad pro Ústecký kraj požádal (označeným) výkazem nedoplatků ze dne 18. listopadu 2015 (v souladu s § 6j zákona o pohonných hmotách) Celní úřad pro Ústecký kraj o úhradu splatných nedoplatků (na dani z přidané hodnoty) evidovaných k 13. listopadu 2015 ve výši 433.136.526,05 Kč. 6) Žalovaný na základě shora uvedené výzvy „provedl výplatu z bankovní záruky ve prospěch účtu uvedeného ve výzvě celního úřadu“. 7) Dopisem ze dne 2. listopadu 2018 žalovaný vyzval žalobce k uhrazení pohledávek, které za ním eviduje, včetně pohledávky vyplývající z bankovní záruky. Na tomto základě soud prvního stupně ‒ vycházeje z ustanovení § 2029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 6g odst. 1 písm. e), § 6i odst. 2 písm. a) a § 6j odst. 3 písm. b) zákona o pohonných hmotách – dospěl k následujícím závěrům: Bankovní záruka byla vystavena za „jediným možným účelem“ – splnění zákonného požadavku v rámci registrace žalobce jako distributora pohonných hmot podle zákona o pohonných hmotách (tj. zajištění nedoplatků evidovaných nejen celními úřady, ale i jinými správci daně). Celní úřad tak výstavce bankovní záruky (žalovaného) po právu vyzval k plnění z bankovní záruky za účelem uhrazení nedoplatku evidovaného u jiného správce daně, který o jeho uhrazení požádal. Přitom vystupoval jako „pouhý prostředník“ mezi jiným správcem daně a distributorem pohonných hmot, respektive bankou, která vystavila bankovní záruku. Žalovaný na základě výzvy celního úřadu plnil v souladu s bankovní zárukou a „zákonnou úpravou“, přičemž ani neměl možnost jakkoli namítat, že celní úřad nečerpá záruku pro jím evidované pohledávky, jelikož „možnost uplatnění takové námitky, ani žádné jiné, nebyla uvedena v záruční listině“ (§ 2034 odst. 1 věta druhá a § 2039 odst. 2 o. z.). V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že „nelze přistoupit k pouhému jazykovému výkladu záruční listiny ve znění dodatku č. 1, jak to provedl žalobce, kdy by byly beneficienty z bankovní záruky pouze celní úřady a pouze pro jimi evidované pohledávky, což by bylo v přímém rozporu se smyslem úpravy v zákoně o pohonných hmotách, který poskytnutí kauce prostřednictvím bankovní záruky upravuje“. Požádal-li žalobce žalovaného o poskytnutí bankovní záruky pro potřeby registrace distributora pohonných hmot, musel si být vědom toho, k jakému účelu bankovní záruka slouží. Závěrem doplnil, že žalobci „ani žádná škoda nevznikla“, když vyplacením bankovní záruky sice vznikla žalovanému pohledávka za žalobcem, ale o stejnou částku se zmenšil dluh žalobce vůči finančnímu úřadu; ke zmenšení majetkového stavu žalobce oproti stavu před „škodnou událostí“ tak nedošlo (§ 2894 odst. 1 o. z.). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. května 2020, č. j. 14 Co 101/2020-216, ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 14 Co 101/2020, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 192.535,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud v prvé řadě neshledal opodstatněnou výhradu žalobce „stran nepřípustného prolomení koncentrace řízení“. Za stavu, kdy žalovaný (mimo jiné) tvrdil, že plnil na základě výzvy, jež byla učiněna včas a ve formě vyžadované záruční listinou, soud prvního stupně ho správně poučil ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby ke svým tvrzením v tomto směru označil důkazy. Navrhl-li žalovaný po zmíněném poučení důkaz listinami a soud tyto důkazy provedl, nelze mu nic vytknout. Jde-li o právní posouzení věci, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně ‒ k závěru, podle něhož se právní poměry vzniklé z bankovní záruky řídí (při absenci dohody dle § 3073 věty druhé o. z.) ustanoveními § 313 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když žalovaný bankovní záruku vys