29 Cdo 3075/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3075/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2023 Spisová značka:29 Cdo 3075/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3075.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osvobození od placení zbytku dluhů Insolvence Oddlužení Dotčené předpisy:§ 226 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 243g odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 414 předpisu č. 182/2006 Sb. § 416 předpisu č. 182/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3075/2022-206 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce EG.D, a. s., se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28 08 54 00, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 188.489,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 17 C 270/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2022, č. j. 17 Co 224/2020-170, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 17 C 270/2017-134, ve znění usnesení ze dne 18. září 2020, č. j. 17 C 270/2017-139, uložil žalovanému (M. P.), aby zaplatil žalobci (s původní obchodní firmou E.ON Distribuce, a. s.) částku 188.489,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), o odměně zástupce žalovaného (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. dubna 2022, č. j. 17 Co 224/2020-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a nepřiznal státu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Přitom šlo o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když usnesení ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 17 C 270/2017-48, jímž Okresní soud v Břeclavi řízení zastavil [§ 103 a § 104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), § 109 odst. 1 písm. a) a § 140c zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], a usnesení ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 233/2018-59, jímž Krajský soud v Brně výše označené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 29 Cdo 2881/2019-81 (dále jen „kasační usnesení“), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Žalovaný neoprávněně odebíral od žalobce v době po ukončení smlouvy o dodávkách elektrické energie (29. září 2014) do 25. května 2017 elektrickou energii. 2) Žalobce se opakovaně (a neúspěšně) pokoušel (od 7. srpna 2013) přerušit žalovanému dodávku elektřiny a demontovat elektroměr; žalovaný mu neposkytl součinnost (nezpřístupnil mu byt, v němž byl elektroměr umístěn). Elektroměr byl demontován až 3. srpna 2017. 3) Fakturou č. 3160007730, vystavenou 13. září 2017 a splatnou 27. září 2017, žalobce vyúčtoval žalovanému náhradu za neoprávněný odběr elektrické energie (včetně daně z přidané hodnoty) částkou 188.489,- Kč (sestávající z částky 181.948,55 Kč za odebranou elektrickou energii a z částky 6.541,02 Kč z titulu oprávněných nákladů spojených s kontrolou, zjištěním, technicko-dokumentační činností, jednáním o výši škody a prokazováním neoprávněného odběru). 4) Dne 8. února 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníků M. P. (žalovaného) a R. P.. Usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. KSUL 46 INS 2819/2016-A-10, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o úpadku dlužníků a povolil jim oddlužení; následným usnesením ze dne 2. června 2016, č. j. KSUL 46 INS 2819/2016-B-5, schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že insolvenční soud (v průběhu odvolacího řízení) usnesením ze dne 2. srpna 2021, č. j. KSUL 46 INS 2819/2016-B-47, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků a osvobodil je od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje ustanovení § 51 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona), a ustanovení § 140c a § 141a insolvenčního zákona ‒ shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neoprávněným odběrem elektrické energie způsobil žalobci škodu v uplatněné výši. Přitom neshledal důvod pro částečné zastavení řízení (§ 140c insolvenčního zákona), když žalobce neměl dostatek informací k tomu, aby mohl vyčíslit neoprávněně spotřebovanou elektrickou energii ke dni zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného a tento informační deficit (způsobený žalovaným, který ani po poučení soudem „neprokázal“, v jakém rozsahu k tomuto dni elektrickou energii spotřeboval) mu nelze klást k tíži. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení (Nejvyšším soudem dosud nezodpovězených) právních otázek, a to: 1) Je možné přičítat k tíži žalovaného stav důkazní tísně ohledně „časového hlediska“ vzniku způsobené škody, jenž je povinen prokázat žalobce? 2) Má v poměrech dané věci s ohledem na všechny skutkové okolnosti přednost zásada poctivosti nebo zásada rovnosti věřitelů? Dovolatel akcentuje, že důkazní břemeno ohledně vzniku škody, její výše a období, za které škoda vznikla, tíží žalobce. Přitom odvolací soud (v rozporu s rozložením důkazního břemene) rozhodl v jeho neprospěch, ač skutečnost, že v řízení nebylo zjištěno, v jakém rozsahu spotřeboval elektrickou energii za dobu před rozhodnutím o jeho úpadku, měl vyhodnotit v neprospěch žalobce; potud odvolací soud (podle jeho názoru) nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu formulovaný v kasačním usnesení. V dané souvislosti připomíná, že již bylo skončeno insolvenční řízení vedené na jeho majetek a bylo mu přiznáno osvobození od „placení pohledávek“; přitom v důsledku „uvedených rozhodnutí“ (soudů nižších stupňů) nebyl osvobozen od části pohledávky, která vznikla před jeho úpadkem. Tím byli poškozeni (i) věřitelé, jejichž (řádně přihlášené) pohledávky byly v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek uspokojeny (jen) zčásti, zatímco pohledávka žalobce bude zcela (tj. i v rozsahu, v němž ji měl žalobce přihlásit do insolvenčního řízení) uspokojena mimo insolvenční řízení. Soudy „proklamovaná“ nepoctivost dovolatele tak odporuje zásadě rovnosti (insolvenčních) věřitelů. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby řízení v celém rozsahu zastavil. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězených. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 1) K (ne)respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Podle ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Podle ustanovení § 243g odst. 1 věty první o. s. ř., jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde platí obdobně. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná