29 Cdo 323/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 323/2023-358 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Naudu a. s., se sídlem v Praze, Husitská 344/63, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 08 08 44 08, zastoupeného Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Boušova 792/25, PSČ 190 14, proti žalovanému A. N., o zaplacení částky 274.375,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 98/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2022, č. j. 47 Co 107/2021-146, takto: I.   Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 18. února 2021, č. j. 6 C 98/2020-155, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce (Naudu a. s.) domáhal vůči žalovanému (A. N.) zaplacení částky 17.988,42 Kč s úrokem v částce 22.107,05 Kč, s  úrokem z  prodlení v částce 5.703,82 Kč, s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 221.375,66 Kč od 16. listopadu 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17.988,42 Kč od 16. listopadu 2019 do zaplacení a s úrokem ve výší 21,9 % ročně z částky 53.000,- Kč od 16. listopadu 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 256.387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši  10 % ročně od 16. listopadu 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1)  Dne 1. října 2012 uzavřeli právní předchůdce žalobce (Raiffeisenbank a. s. – dále jen „banka“) a žalovaný smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, kterou se banka (mimo jiné) zavázala vést pro žalovaného běžný účet a umožnit mu využívat služby přímého bankovnictví; žalovaný se zavázal hradit za tyto služby bance poplatky. Za pomocí prostředků komunikace na dálku smluvní strany dále uzavřely (31. května 2018) smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu č. XY; banka se zavázala poskytnout žalovanému povolený debet na běžném účtu ve výši 53.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit nejdéle do jednoho roku. Dne 1. června 2019 vyčerpal žalovaný debet v označené výši. 2) Dne 6. února 2017 uzavřeli banka a žalovaný smlouvu o půjčce na kliknutí č. XY, podle níž banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 245.000,- Kč, které se žalovaný zavázal splácet ve 120 měsíčních splátkách po 4.088,82 Kč počínaje 15. březnem 2017. Částka 245.000,- Kč byla zaslána na účet žalovaného 6. února 2017, přičemž žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr jen 41.612,76 Kč. Dopisem z 11. října 2019 oznámila banka žalovanému, že vzhledem k prodlení s úhradou splatných závazků „přistoupila“ k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. 3) Rámcovou smlouvou č. 2018/09 banka postoupila pohledávky za žalovaným společnosti I-Xon a. s.; smlouvou ze dne 7. prosince 2019 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobce; o postoupení pohledávek byl žalovaný vyrozuměn dopisy z 20. prosince 2019 a 28. ledna 2020; k úhradě dlužných závazků byl vyzván upomínkami z 4. února 2020. Na tomto základě soud prvního stupně v prvé řadě zdůraznil, že: a) žalovaný měl v době uzavření smluv (a zahájení řízení) bydliště na území XY, b) banka je právnickou osobou se sídlem v České republice, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se jakkoli zaměřovala na klientelu ve Slovenské republice, a c) nešlo o smlouvy uzavřené s osobou, která provozuje profesionální nebo jiné podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Proto se na dané smluvní vztahy nevztahuje právní úprava obsažená v článku 17 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) [dále jen „Nařízení Brusel I bis“]. Mezinárodní příslušnost českých soudů je založena článkem 7 odst. 1 a 2 Nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž za místo plnění se v případě poskytování služeb považuje místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Toto ustanovení vedle mezinárodní příslušnosti zakládá rovněž příslušnost místní. V poměrech projednávané věci byly služby vyplývající ze smluv o vedení běžného účtu a smlouvy o úvěru poskytnuty na pobočce banky v Hodoníně; je tak dána mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Okresního soudu v Hodoníně. Dále soud prvního stupně – cituje § 570 odst. 1, § 573, § 1879, § 1970, § 2395, § 2662, § 2665 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – dospěl k následujícím závěrům: 1) Vzhledem k shora uvedeným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru bylo zapotřebí se zabývat otázkou, zda banka řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Žalobce nebyl schopen soudu sdělit jakékoli informace o tom, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalovaného prověřována; uvedl, že banka (dle jejího prohlášení) přiměřeně prověřovala schopnost klienta úvěr splácet. Žalobce tak neprokázal, že by byla úvěruschopnost žalovaného řádně (v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) zkoumána. 2)  Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy [srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ze  dne  5.  března 2020, C–679/18]; žalovaný tak byl povinen vrátit bance (z titulu bezdůvodného obohacení) jen poskytnutou jistinu ve výši 298.000,- Kč. 3) Za stavu, kdy žalovaný zaplatil bance 41.612,76 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 256.387,24 Kč; v tomto rozsahu [včetně (označeného) úroku z prodlení za dobu od 16. listopadu 2019 do zaplacení] je žaloba důvodná. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. září 2022, č. j. 47 Co 107/2021-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu (i) v tomto rozsahu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně správně posoudil svou mezinárodní pravomoc (příslušnost) i místní příslušnost. V této souvislosti s poukazem na (označenou) judikaturu SDEU a Nejvyššího soudu připomenul, že soud nemůže (s popsanou výjimkou) přezkoumávat svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Jelikož v posuzované věci nevznesl žalovaný v žádném z vyjádření námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu, byla příslušnost soudu prvního stupně založena (také) postupem podle článku 26 Nařízení Brusel I bis. Dále odvolací soud (s odkazem na obsah spisu a doplnění dokazování) uvedl, že: a)  Usnesením ze dne 4. února 2020, sp. zn. 27 Odk/15/2020, které nabylo právní moci dne 15. února 2020, Okresný súd Bratislava I (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek žalovaného a oddlužil žalovaného tak, že jej zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v konkursu [§ 166a zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnění niektorých zákonov (dále též jen „ZKR“)], v rozsahu, v němž nebudou uspokojeny v konkursu. b)  Podle zprávy správkyně podstaty žalovaného ze dne 28. září 2020 byl konkurs na majetek žalovaného zrušen podle § 167v odst. 1 ZKR proto, že konkursní podstata nepokryla náklady konkursu. c) V podání doručeném soudu prvního stupně 2. listopadu 2020 žalovaný uvedl, že na jeho majetek byl dne 14. února 2020 prohlášen konkurs, který skončil 28. září 2020. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z článků 2 odst. 4, 3 odst. 1, 7 odst. 2, 19 odst. 1, 32 odst. 1, 33 a 91 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení o insolvenčním řízení“), včetně přílohy A a srovnávací tabulky v příloze D Nařízení o insolvenčním řízení, jakož i z § 166c, § 166e a § 167v odst. 1 ZKR, a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“), a v usnesení ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 767/2017 ‒ dospěl k následujícím závěrům: 1) Konkurs na majetek žalovaného byl prohlášen 4. února 2020 s účinky osvobození (s následkem nevymahatelnosti) od placení zbytku těch dluhů, které mohly být uspokojeny pouze v konkursu (§ 166a a § 166e ZKR), bez zřetele k tomu, zda je věřitel přihlásil. Dne 28. září 2020 (před vydáním rozsudku soudu prvního stupně) byl oznáme