29 Cdo 3637/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3637/2023-643 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a/ O. K., a b/ A. K., zastoupených Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 114/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2023, č. j. 71 Co 265/2022-601, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. května 2022, č. j. 54 C 114/2013-573, zamítl žalobu, jíž se žalobci vůči žalovanému domáhali určení, že kupní smlouva o převodu (v rozhodnutí blíže specifikovaných) nemovitostí, uzavřená dne 23. března 2009 mezi P. L. jako prodávajícím (dále jen „P. L.“) a žalovaným jako kupujícím, je právně neúčinná (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. Šlo v pořadí již o čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudky ze dne 8. dubna 2015, č. j. 54 C 114/2013-158, ze dne 3. října 2016, č. j. 54 C 114/2013-226, a ze dne 15. března 2019, č. j. 54 C 114/2013-310, kterými žalobu zamítl, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců usneseními ze dne 13. října 2015, č. j. 71 Co 263/2015-189, ze dne 18. dubna 2017, č. j. 71 Co 472/2016-244, a ze dne 9. prosince 2019, č. j. 71 Co 218/2019-336, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování – cituje ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že žalobci sice mají za P. L. vymahatelnou pohledávku, nepodařilo se jim však v řízení prokázat, že odporovaným právním úkonem došlo ke zmenšení majetku P. L., které by vyústilo ve zkrácení možného uspokojení jejich pohledávky, ani to, že žalovaný věděl či musel vědět, že P. L. učinil odporovaný úkon v úmyslu zmařit uspokojení jejich pohledávky. 4. Za situace, kdy žalovanému svědčilo zástavní právo k předmětným nemovitostem zajišťující jeho pohledávku za P. L. (z titulu půjčky) ve výši 9.000.000 Kč a kupní cena dohodnutá v kupní smlouvě ze dne 23. března 2009 ve výši 7.000.000 Kč (která byla dle dohody smluvních stran započtena oproti pohledávce z půjčky) zjevně nepostačovala k úhradě celé této pohledávky, nevedl (nemohl vést) odporovaný právní úkon ke zmenšení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L. (přestože v jeho důsledku došlo k reálnému zmenšení majetku P. L.). Uvedený závěr by se ostatně uplatnil i v případě jakéhokoli jiného prodeje nemovitostí (jejichž obvyklá cena činila v době uzavření kupní smlouvy 5.300.000 Kč až 6.300.000 Kč), neboť z prodeje nemovitostí – z celého jeho výtěžku – by se (přednostně) uspokojil vždy pouze žalovaný. Jinak řečeno, prodej nemovitostí neměl vliv na míru uspokojení pohledávky žalobců za P. L. 5. Návrh na provedení účastnického výslechu žalobce a/ soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že jej tížila po celé řízení povinnost tvrzení, přičemž chtěl-li sdělit soudu nějakou závažnou skutečnost, mohl tak učinit „formou tvrzení“ a nikoli až v rámci svého účastnického výslechu. Nadto jde o důkazní prostředek nadbytečný, když pro rozhodnutí o věci byl skutkový stav již dostatečně zjištěn. 6. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám dodal následující: [1] V řízení bylo prokázáno (zástavní smlouvou a svědeckou výpovědí P. L.), že půjčka byla žalovaným skutečně poskytnuta, lze tudíž souhlasit též se závěrem soudu prvního stupně o platnosti zástavní smlouvy. [2] Přestože došlo uzavřením odporované kupní smlouvy reálně ke zmenšení majetku P. L. (v důsledku započtení kupní ceny na pohledávku žalovaného za P. L.) ve smyslu § 42a obč. zák., nebylo důsledkem tohoto jednání snížení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L., neboť v situaci, kdy na nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch žalovaného zajišťující úhradu jeho pohledávky za P. L., jež výrazně převyšovala hodnotu zástavy, nemohlo dojít odporovaným právním úkonem (prodejem nemovitostí) ke zkrácení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L. Za toho stavu je nadbytečné zabývat se otázkou vědomosti žalovaného o úmyslu P. L. zkrátit své věřitele. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Dovolatelé odvolacímu soudu konkrétně vytýkají, že se nedostatečně zabýval otázkou existence smlouvy o půjčce (ve výši 9.000.000 Kč) uzavřené mezi žalovaným a P. L., přestože z tohoto důvodu v předcházejícím odvolacím řízení zrušil dříve vydané (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně a změnu tohoto svého právního názoru přesvědčivě neodůvodnil. 10. Dále namítají, že byť z výpovědi P. L. a tvrzení žalovaného jednoznačně plyne, že žalovaný poskytl P. L. před uzavřením zástavní smlouvy několik půjček, jež v souhrnu dosahují částky „kolem 9.000.000 Kč“, a s přihlédnutím k tomu, že ze smlouvy o zástavním právu nelze učinit žádný závěr o tom, zda byla půjčka ve výši 9.000.000 Kč skutečně poskytnuta, dospěly soudy nižších stupňů k závěru (nemajícím oporu v provedeném dokazování), že byla uzavřena mezi P. L. a žalovaným „nová“ smlouva o půjčce (na částku 9.000.000 Kč), která nahradila závazky z dřívějších smluv o půjčkách. Nic takového se však nestalo a v řízení prokázáno nebylo. Proto mají dovolatelé za to, že zástavní právo zajišťující vrácení „reálně neposkytnuté“ půjčky ve výši 9.000.000 Kč nikdy nevzniklo (pro neexistenci zajišťovaného závazku), a zdůrazňují, že dříve poskytnuté půjčky (v nižších částkách) žádným zástavním právem k předmětným nemovitostem zajištěny nebyly. 11. Dovolatelé rovněž považují svědka P. L. za „krajně nevěrohodnou osobu“, když žádná z jím tvrzených dřívějších půjček nebyla doložena jakýmkoli dokladem o platbě mezi ním a žalovaným. Ze záznamu JUDr. Matijaševiče z jednání s P. L. ze dne 15. listopadu 2004 a z protokolu o trestním oznámení podaném P. L. ze dne 16. listopadu 2004 je pak zřejmé, že spáchání úmyslného trestného činu vůči žalobcům mu vědomě umožnil žalovaný. Pominout nelze ani chování P. L. po odsouzení za trestný čin vůči žalobcům, kdy se zbavoval svého nemovitého majetku a odmítl odpovědět na dotaz soudu (v tomto řízení), co se stalo s finančními prostředky, které z prodeje nemovitostí utržil. Dle dovolatelů je tak zřejmé, že P. L. ve spolupráci s žalovaným účelově postupoval tak, aby se zbavil veškerého svého dohledatelného majetku, čímž zkrátil uspokojení pohledávky žalobců. 12. Podle dovolatelů soudy nižších stupňů hodnotily obsah provedených důkazů nesprávně a pochybily též tím, že neprovedly účastnickou výpověď žalobce a/. 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Nejvyšší soud dovolání žalobců, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 15. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 16. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybňují pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, a polemizují s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný poskytl P. L. půjčku v (celkové) výši 9.000.000 Kč. 17. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 18.