29 Cdo 4235/2009 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4235/2009 citace  Právní věta:Skutečnost, že soud (nesprávně) vydal směnečný platební rozkaz, ačkoliv směnka na řad nebyla na žalobce rubopisována, nebrání tomu, aby žalobce i v průběhu řízení o námitkách, v nichž byla tato výhrada žalovaným uplatněna, nedostatek své aktivní věcné legitimace odstranil. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2011 Spisová značka:29 Cdo 4235/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4235.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnečný a šekový platební rozkaz Dotčené předpisy:§ 175 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:9. 1. 2012 Publikováno ve sbírce pod číslem:68 / 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4235/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce A. G., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ 150 00, proti žalovanému D. P., zastoupenému JUDr. Robertem Jehne, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 32, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 88/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2008, č. j. 5 Cmo 283/2008-176, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. dubna 2008, č. j. 53 Cm 88/2005-140, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. března 2005, č. j. 53 Sm 25/2005-8, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 6% úrokem od 4. října 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.133,50 Kč a náklady řízení, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 25. dubna 2006, č. j. 53 Cm 88/2005-57 (jímž původně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 5 Cmo 429/2006-81, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.     Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný se vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, odůvodněné tvrzením, že na žalobce měla být směnka, o jejíž zaplacení v dané věci jde, převedena při jejím zpeněžení v exekučním řízení (vedeném na majetek původního směnečného věřitele J. V.) soudním exekutorem Mgr. J. V., přičemž v době vydání směnečného platebního rozkazu na směnce nebyl – v rozporu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – umístěn rubopis, odvolací soud (s odkazem na názor formulovaný již v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 22. listopadu 2006) uzavřel, že došlo-li k indosaci směnky (jako v posuzovaném případě) alespoň v průběhu řízení o námitkách (dříve, než soud prvního stupně rozsudkem o námitkách rozhodl), byl tím nedostatek aktivní legitimace žalobce „napraven“ a je pak již bezpředmětné, kdy k převodu směnky došlo.    Za opodstatněnou neměl ani kauzální námitku žalovaného, podle níž směnkou zajištěná pohledávka ve výši 400.000,- Kč (vzniklá ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi prvním majitelem směnky J. V. jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) zanikla, když žalovaný vyhověl poukázce, jíž ve smyslu ustanovení § 535 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), J. V. jako poukazatel zmocnil svého věřitele B. P. jako poukazníka, aby (na úhradu své pohledávky z titulu půjčky poskytnuté J. V.) přijal plnění od žalovaného jako poukázaného. Přitom zdůraznil, že k tomu, aby nastaly účinky poukázky, je podle ustanovení § 535 obč. zák. (mimo jiné) nezbytná dohoda mezi poukazatelem a poukázaným (tj. v poměrech projednávané věci  dohoda mezi původním majitelem směnky a žalovaným), jejíž existence však v řízení prokázána nebyla. Plněním poskytnutým B. P. se tedy žalovaný nemohl svého závazku vůči J. V. (odpovídajícího směnkou zajištěné pohledávce) zprostit.   Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatele postiženo proto, že soud prvního stupně rozhodl o zaplacení žalobcem předložené směnky směnečným platebním rozkazem, aniž by ovšem pro jeho vydání byly splněny podmínky stanovené ustanovením § 175 o. s. ř. Žalobce nebyl v okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu ve věci aktivně legitimován (předložil směnku, z níž mu nesvědčila směnečná práva), přičemž tento nedostatek odstranil až v průběhu řízení o námitkách, kdy na něj soudní exekutor směnku rubopisoval. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neprokázal, že se s původním majitelem směnky dohodl na splnění dluhu ze smlouvy o půjčce prostřednictvím poukázky. Takový závěr podle dovolatele neodpovídá „skutkovému ději tak, jak byl v řízení prokázán“. Soudy nižších stupňů neměly posuzovat „danou situaci pouze podle ustanovení občanského zákoníku upravujícího poukázku“, ale měly se zabývat také „tím, zda žalovaný plnil v souladu s vůlí svého věřitele třetí osobě a zda tím tedy došlo k zániku zajišťovaného závazku a v důsledku toho i práva domáhat se uspokojení ze směnky“. „Pokud se totiž vše stalo tak, jak bylo účastníky vypovězeno a všichni s tím souhlasili, došlo minimálně ke konkludentně uzavřené dohodě o způsobu splnění závazku“. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé  může být v této věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné –z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje (mimo jiné) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti kritikou závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný v řízení neprokázal, že se s původním majitelem směnky dohodl na jiném způsobu splnění dluhu ze smlouvy o půjčce než k rukám věřitele, zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, přičemž současně konstruuj