29 Cdo 506/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 506/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2015 Spisová značka:29 Cdo 506/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.506.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 142a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 6. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 506/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 25 63 67 31, zastoupené JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 829/10, PSČ 160 00, proti žalovanému Dr. H. U. R., o zaplacení částky 700.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 263/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 2 Cmo 494/2013-30, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 2 Cmo 494/2013-30, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Směnečným platebním rozkazem ze dne 16. října 2013, č. j. 7 Cm 263/2013-16, Městský soud v Praze uložil žalovanému, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobkyni směnečný peníz ve výši 700.000,- Kč s 6% úrokem od 28. července 2013 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.333,- Kč (výrok I.) a žalobkyni – s odkazem na ustanovení § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 20. srpna 2014, č. j. 2 Cmo 494/2013-30, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkazuje na ustanovení § 142a o. s. ř., odvolací soud v poměrech dané věci zdůraznil, že „smyslem uvedeného ustanovení je zabránit soudním sporům cestou umožnění dlužníkům vypořádání svých závazků bez vzniku výdajů a případně i časových prodlev spojených se soudním vymáháním dlužných částek“. Přitom aplikaci zmíněného ustanovení nebrání ani úprava obsažená v čl. I. § 46 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. V situaci, kdy žalobkyně žalovanému před zahájením soudního řízení o zaplacení směnky výzvu podle ustanovení § 142a o. s. ř. nezaslala, shledal směnečný platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení věcně správným. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že otázka výkladu ustanovení § 142a o. s. ř., ve vazbě na „směnečné řízení“ nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatelka snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož ustanovení § 142a o. s. ř. nelze vykládat odděleně od „úpravy hmotněprávní“ a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, respektive, aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuelně, aby věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení, zda ustanovení § 142a o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 142a o. s. ř.; potud je právní posouzení věci v rozporu s následnou judikaturou Nejvyššího soudu – usnesením ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle § 80 písm. b) o. s. ř., má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odstavec 2). Závěry formulované v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 lze shrnout následovně. Nejvyšší soud jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. též např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněných pod čísly 84/2011 a 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná (a respektuje) judikaturu Ústavního soudu, ve které se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky), založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Přitom Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (k tomu srov. nález ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl s účinností od 1. ledna 2013 (mim