29 Cdo 61/2017 — Nejvyšší soud

29 Cdo 61/2017 citace  Právní věta:Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2017 Spisová značka:29 Cdo 61/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.61.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Družstvo Dotčené předpisy:§ 555 o. z. § 556 o. z. § 612 předpisu č. 90/2012Sb. § 777 odst. 4 předpisu č. 90/2012Sb. § 231 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:29. 11. 2017 Publikováno ve sbírce pod číslem:4 / 2019 Anotace:Nejvyšší soud v daném rozsudku řešil otázku formálních náležitostí směnky, jako dokonalého cenného papíru. Zabýval se okolnostmi, za kterých je splněna jedna ze zákonem požadovaných náležitostí, tj. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a zda tedy část označení „blanko“ lze vykládat jinak, než že jde o informační doložku, mající za cíl informovat účastníky směnečného vztahu o tom, že listina se stane směnkou po jejím doplnění. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 61/2017-216 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce B. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu Chodská 7, 9, družstvo – v likvidaci, se sídlem v Brně, Chodská 7, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 29264235, zastoupenému JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, PSČ 602 00, a 2) J. V., zastoupenému Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, PSČ 602 00, o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 180/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2016, č. j. 8 Cmo 109/2016-154, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2016, č. j. 19 Cm 180/2014-122, zamítl návrh o určení, že J. K. (dále jen „J. K.“), zemřelá dne 21. července 2014, byla ke dni své smrti členkou Bytového družstva Chodská 7, 9, družstvo – v likvidaci (dále jen „družstvo“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Družstvo bylo založeno na ustavující schůzi dne 7. října 2010. 2) J. K. byla členkou družstva od jeho vzniku. 3) J. K. a druhý žalovaný (J. V.) byli společnými nájemci bytu číslo 1 v prvním nadzemním podlaží „domu č.“ v B. (dále též jen „byt“ a „dům v ulici Ch.“), a to na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 20. března 2014 mezi Statutárním městem Brno (jako pronajímatelem) a J. K. a druhým žalovaným (jako nájemci).   4) Členská schůze družstva konaná dne 3. dubna 2014 přijala druhého žalovaného za člena družstva. 5) Družstvu bylo dne 3. dubna 2014 doručeno prohlášení J. K. a druhého žalovaného, podle kterého jmenovaní „nemají zájem na společném členství v bytovém družstvu Chodská 7, 9 a členem tohoto družstva bude pouze“ druhý žalovaný (dále též jen „sporné prohlášení“). 6) Podle článku 23 stanov družstva člen může z družstva vystoupit. Členství zaniká uplynutím doby jednoho měsíce, která začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení písemného oznámení člena o vystoupení z družstva (odstavec první). Oznámení o vystoupení může člen odvolat jen písemně a se souhlasem představenstva (odstavec druhý). 7) Družstvo považovalo sporné prohlášení za projev vůle J. K. „vzdát se svého členství“ ve smyslu článku 23 stanov. 8) Statutární město Brno (jako prodávající) převedlo kupní smlouvou ze dne 3. června 2014 družstvu (jako kupujícímu) dům v ulici Ch. 9) J. K. zemřela dne 21. července 2014. 10) Žalobce je jedním z dědiců po zůstavitelce J. K. Soud prvního stupně zdůraznil, že J. K. a druhý žalovaný se stali společnými nájemci bytu v době, kdy vlastníkem domu v ulici Ch. nebylo družstvo, ale Statutární město Brno. K datu uzavření nájemní smlouvy nemohla být „členská práva v družstvu spojena s právem nájmu předmětného bytu“. Druhý žalovaný se členem družstva stal dne 3. dubna 2014, tj. předtím, než družstvo nabylo vlastnictví domu v ulici Ch. Ani v době přijetí druhého žalovaného za člena družstva tedy nebylo členství v družstvu spojeno s právem nájmu bytu. Sporné prohlášení J. K. a druhého žalovaného soud prvního stupně vyložil jako „způsob zániku členství“ J. K. v družstvu, jehož účinky nastaly dle § 231 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a článku 23 stanov družstva, podle něhož členství J. K. zaniklo uplynutím jednoho měsíce po doručení prohlášení družstvu (tedy před úmrtím J. K.). Sporné prohlášení není dohodou o převodu členství J. K. na druhého žalovaného. Podle soudu prvního stupně navíc žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na požadovaném určení, neboť účastníky řízení nejsou všechny osoby, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena (další dědicové po zůstavitelce J. K.), ani současný vlastník bytu (bytové jednotky), na kterého družstvo byt (bytovou jednotku) převedlo. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a změnil ve výroku III. ohledně výše nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud sice nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, podle kterého žalobci nesvědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přisvědčil mu však v závěru, že sporné prohlášení je třeba vyložit jako projev vůle J. K. vystoupit z družstva; členství J. K. tudíž zaniklo v souladu s článkem 23 stanov uplynutím jednoho měsíce od doručení sporného prohlášení družstvu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky „platnosti právního jednání člena, resp. společníka obchodní korporace (družstva) vůči takové obchodní korporaci co do jeho určitosti a srozumitelnosti a formy“, resp. otázky „úrovně určitosti jednání spočívajícího v dispozici člena obchodní korporace s jeho majetkovým podílem v ní“. Dovolatel zdůrazňuje, že J. K. a druhý žalovaný nikdy nebyli společnými členy družstva; sporné prohlášení je podle jeho přesvědčení neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost. Nelze z něj totiž „dovodit, zda jeho autor, resp. autoři vyjádřili vůli vystoupit z družstva, což s ohledem na to, že se jedná o právní jednání výlučně ve vztahu k jednomu z autorů daného právního jednání, je nemožné, nebo zda měli na mysli ukončení společného členství v družstvu (za situace neexistence daného členství), či snad dokonce, zda neměli na mysli převod družstevního podílu mezi sebou“. Podle přesvědčení dovolatele nelze posoudit jako platnou „dohodu stran o tom, že jedna strana dohody ukončuje (nikoliv vystupuje z družstva) společné členství v družstvu, přičemž souhlasně vyjadřují obě strany takové dohody zájem na výlučném členství druhé strany dohody v družstvu“. Z obsahu listiny lze podle dovolatele možná dovodit úmysl J. K. ukončit své členství, nicméně pouze za podmínky, že se jedná o společné členství v družstvu a že toto členství připadne druhému žalovanému. Podle přesvědčení dovolatele nelze nepřihlédnout k podmínce pro vystoupení a přijmout jen úmysl vystoupit, neboť nelze předpokládat, že J. K. byla ochotna vystoupit z družstva bez splnění podmínky, kterou sama vyjádřila. Družstvo považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu právního jednání člena družstva vůči družstvu, týkajícího se členství v družstvu a učiněného po 1. lednu 2014, v judikatuře Nejvyššího soudu