29 Cdo 686/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 686/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2009 Spisová značka:29 Cdo 686/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.686.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 686/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. B. S., advokátem, proti žalované JUDr. E. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 42/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2006, č.j. 3 Cmo 97/2005-142, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 39 Cm 42/99-108, Krajský soud v Ostravě vyhověl vylučovací žalobě I. H., směřující proti  žalované správkyni konkursní podstaty úpadce V. H. (manžela žalobkyně) a ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil označenou nemovitost (pozemek) a dále ideální polovinu dalších celkem devíti nemovitostí (pozemků), v rozsudku označených (dále též jen „sporný majetek“). Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vylučovací žaloba je důvodná,  jelikož nemovitosti nebyly ve výlučném vlastnictvím pozdějšího úpadce, nýbrž se v době, kdy k nim bylo (ke všem jako k celku) smluvně zřízeno zástavní právo  ve prospěch Č. s. a. s.  (dále též jen „banka“), nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H.. Smlouva o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem (v níž se uvádí, že šlo o nemovitosti ve výlučném vlastnictví  pozdějšího úpadce) tak byla sepsána v rozporu se skutečným stavem, o čemž v době uzavření smlouvy obě smluvní strany věděly, a proto jde ve smyslu § 39 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o absolutně neplatný právní úkon. Žalobkyně přitom nedala pozdějšímu úpadci (ve smyslu § 148a obč. zák., v rozhodném znění) souhlas s tím, aby s nemovitostmi podnikal. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Oba soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z toho, že: 1/ Banka jako věřitelka uzavřela dne 10. října 1992 s pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“) na jejímž základě pozdějšímu úpadci poskytla úvěr ve výši 19.985.000,-Kč. 2/ Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 10. října 1992 s pozdějším úpadcem  a T. j. B. H. k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“); pouze tyto osoby smlouvu také podepsaly. Jako zástavce a zástavní dlužník byl ohledně nemovitostí, jichž se ve výše popsaném rozsahu týká vylučovací žaloba,  v zástavní smlouvě označen pozdější úpadce (udávaný tamtéž jako jejich výlučný vlastník).  Státní notářství registrovalo zástavní smlouvu 26. října 1992. 3/ Nemovitosti zastavené pozdějším úpadcem se v době uzavření zástavní smlouvy nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H.. 4/ Rozhodnutí, jímž Okresní soud v Karviné zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů H., nabylo právní moci 8. října 1993. 5/ Na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů H., uzavřené dne 9. října 1993, se výlučnou vlastnicí  respektive rovnodílnou podílovou  spoluvlastnicí sporného majetku stala žalobkyně. 6/ Usnesením ze dne 29. dubna 1997 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadce. 7/ Žalovaná sepsala sporný majetek do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce v roce 1999. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že zástavní smlouva je ve vztahu mezi bankou a pozdějším úpadcem platná, zdůrazňuje, že podmínkou přesné individualizace zastavených nemovitostí není údaj o tom, zda se nacházejí ve výlučném vlastnictví, podílovém spoluvlastnictví či ve společném jmění manželů. Jestliže  smluvní strany při uzavření zástavní smlouvy věděly, že nemovitosti zastavené pozdějším úpadcem nejsou v jeho výlučném vlastnictví (jak bylo uvedeno v zástavní smlouvě), nýbrž v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H.,   pak se podle odvolacího soudu vystavily riziku možné obrany žalobkyně spočívající v námitce relativní neplatnosti zástavní smlouvy (ve smyslu § 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák., v rozhodném znění). Relativní neplatnosti zástavní smlouvy se však žalobkyně nedovolala (ani to netvrdila), takže se na tento právní úkon  i vůči ní pohlíží jako na platný. Postup správkyně konkursní podstaty při soupisu sporného majetku do konkursní podstaty úpadce pak odpovídal ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rozhodném znění (do 30. dubna 2000), což se podává i z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 66/2001“), uzavřel odvolací soud. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu o (jen) relativní neplatnosti zástavní smlouvy. Uvádí, že zástavní smlouva byla sepsána v rozporu se skutečným právním stavem, o čemž obě smluvní strany (zástavní dlužník i zástavní věřitel) věděly. Tímto právním úkonem došlo k porušení zákonného oprávnění spoluvlastníka nakládat se svým vlastnictvím, proto je zapotřebí nahlížet na něj ve smyslu § 39 obč. zák. jako na absolutně neplatný právní úkon. V této souvislosti dovolatelka klade otázku, jak měla (coby žena na mateřské dovolené vychovávající sama tři děti) v situaci, kdy by jí začala běžet promlčecí lhůta podpisem zástavní smlouvy, zjišťovat, zda zde není smlouva ohrožující její zájmy a zda to po ní mohl zákon spravedlivě požadovat. Již z těchto úvah podle dovolatelky plyne „zřejmá  absurdita“ tvrzení o relativní neplatnosti, když se bez svého zavinění nemusela o sepisu zástavní smlouvy vůbec dozvědět a o skutečnosti, že k zastavení došlo, se dozvěděla až v průběhu incidenčního sporu. Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, když podle občanského soudního řádu ve stejném znění  odvolací soud rozhodoval o podaném odvolání. Dovolání je  přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV (ve znění účinném v době soupisu sporného majetku do konkursní podstaty úpadce, jež je pro věc rozhodné, tj. ve znění účinném do 30. dubna 2000) platilo, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele. Jak se přitom podává z R 66/2001, z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, byl-li osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci (osobnímu dlužníku), dlužník zástavní, vymáhal správce konkursní podstaty odpovídající plnění do konkursní podsta