29 Cdo 726/2020 – Nejvyšší soud

29 Cdo 726/2020-327 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalované I. Ř., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Igorem Honusem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 205/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2019, č. j. 7 Cmo 63/2019-256, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2019, č. j. 7 Cmo 63/2019-256, se s výjimkou části potvrzujícího výroku ohledně povinnosti České republiky zaplatit ustanovenému zástupci žalované náklady řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 25. května 2016, č. j. 27 Cm 205/2015-23, uložil žalované (I. Ř.), aby zaplatila (původnímu) žalobci (Domino corporation s. r. o.) směnečný peníz ve výši 340.021,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.133,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 42.208,- Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná včasné námitky a současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j. 27 Cm 205/2015-54, Krajský soud v Ostravě přiznal žalované osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce (JUDr. Igora Honuse); ve výroku o ustanovení zástupce nabylo usnesení právní moci dne 10. února 2017. Ustanovený zástupce se následně vyjádřil „k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu“ podáním ze dne 8. března 2017 (doručeným soudu prvního stupně dne 15. března 2017 – č. l. 63 a násl.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. 27 Cm 205/2015-110, směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení; Vrchní soud v Olomouci k odvolání (původního) žalobce usnesením ze dne ze dne 20. března 2018, č. j. 7 Cmo 218/2017-161, označený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Krajský soud v Ostravě: A) Usnesením ze dne 16. srpna 2018, č. j. 27 Cm 205/2018-197, připustil, aby do řízení na místo původního žalobce vstoupil M. H. (§ 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“). Viz též úřední záznam, podle něhož původní žalobce dne 24. července 2018 rubopisoval směnku na žalobce a směnku mu předal (č. l. 192 a 193). B) Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 27 Cm 205/2015-226, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz co do částky 260.926,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2015 do zaplacení a směnečné odměny 870,- Kč (výrok I.), zrušil směnečný platební rozkaz co do částky 79.095,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2015 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 263,- Kč a nákladů řízení ve výši 42.208,- Kč (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 86.431,32 Kč (výrok III.) a uložil České republice zaplatit ustanovenému zástupci žalované částku 85.696,44 Kč (výrok IV.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. září 2019, č. j. 7 Cmo 63/2019-256, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou zrušujícího výroku) potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Směnkou, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), vystavenou v Ostravě dne 9. září 2011, se žalovaná zavázala zaplatit společnosti R. S. C. (dále jen „remitent) dne 30. listopadu 2015 částku 340.021,- Kč. Rubopisem ze dne 12. listopadu 2015 převedl remitent směnku na původního žalobce, který ji následně převedl rubopisem v průběhu řízení na žalobce. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti. 2) Žalobce je jediným společníkem a jednatelem remitenta; není ani společníkem ani jednatelem původního žalobce. 3) Dne 9. září 2011 uzavřeli remitent a žalovaná smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle této smlouvy půjčil remitent žalované v hotovosti částku 150.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit včetně úroků ve výši 30.000,- Kč do 9. září 2014, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000,- Kč. Smlouva o půjčce dále obsahuje ujednání o smluvních pokutách, a to: a) ve výši 60.000,- Kč za porušení závazku vrátit řádně a včas poskytnutou půjčku a b) ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ, že dlužník neuhradí poskytnutou půjčku do jednoho měsíce ode dne splatnosti. Smluvní strany dále sjednaly oprávnění věřitele požadovat i zákonné úroky z prodlení a dohodly se na zajištění půjčky blankosměnkou. Žalovaná zaplatila na půjčku ve splátkách 50.000,- Kč. 4) Dopisem ze dne 26. března 2014 žalovaná požádala žalobce, aby jí vrátil blankosměnku. 5) Dopisem ze dne 11. ledna 2017 žalobce oznámil žalované zápočet své pohledávky ve výši 340.021,- Kč dle směnečného platebního rozkazu proti pohledávce žalované ve výši 250.000,- Kč (dle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2015, sp. zn. 28 C 159/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2016, sp. zn. 57 Co 429/2016). 6) Smlouvou ze dne 9. září 2011 převedla žalovaná na žalobce členská práva a povinnosti spojená s členstvím v Bytovém družstvu XY (vztahující se k bytu ve smlouvě označenému), a to za úplatu ve výši 300.000,- Kč. Žalobce tato práva následně převedl na „manžely H.“ za úplatu ve výši 445.000,- Kč. 7) V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 159/2012 soud prvního stupně (rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 28 C 159/2012-90) vyhověl žalobě, kterou se tamní žalobkyně (I. Ř.) domáhala vůči tamnímu žalovanému (M. H.) zaplacení částky 250.000,- Kč. Přitom (mimo jiné) dovodil, že smlouva o převodu členských práv a povinností (ze dne 9. září 2011) nebyla smlouvou o zajišťovacím převodu práva (ve vztahu ke smlouvě o půjčce), nýbrž šlo o úplatný převod práv a povinností. Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k následujícím závěrům: a) Směnka má povahu tzv. směnky zajišťovací. I když její vznik měl svůj důvod, není žalobce povinen tvrdit a prokazovat, proč byla směnka vystavena, případně jaká ujednání její vystavení provázela, neboť vzniklý směnečný závazkový vztah je vztahem zcela samostatným. Vzhledem k zajišťovací povaze směnky se žalovaná mohla proti jejímu zaplacení bránit prostřednictvím (včasných) námitek, přičemž důkazní břemeno ohledně existence a obsahu směnečné smlouvy tížilo výhradně ji. b) Na kauzální pohledávku (pohledávku ze smlouvy o půjčce) žalovaná uhradila (jen) 50.000,- Kč. Jelikož svůj závazek ve lhůtě splatnosti (do 9. září 2014) nesplnila, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu; věřiteli tak vznikl i nárok na zaplacení sjednaných sankcí, tj. smluvních pokut [jednorázové smluvní pokuty ve výši 60.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za období od 9. září 2014 z dlužné částky do splatnosti směnky (30. listopadu 2015), tj. ve výši 58.110,- Kč], jakož i na zaplacení „zákonného“ úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 130.000,- Kč za dobu od 9. září 2014 do 30. listopadu 2015 (tj. ve výši 12.816,- Kč). c) Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou; ujednání o smluvních pokutách (včetně jejich výše) nejsou nepřiměřená (odporující ustanovením § 55 a § 56 obč. zák.); viz odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. d) Pohledávka ze smlouvy o půjčce (kauzální pohledávka) nezanikla započtením, když smluvními stranami smlouvy o převodu členských práv a povinností byli žalobce (jako dlužník z titulu úhrady ceny) a žalovaná (jako věřitelka), a smluvními stranami smlouvy o půjčce byli remitent a žalovaná. Nešlo tak o vzájemné pohledávky, kterážto skutečnost (bez dalšího) započtení vylučovala. Krom toho tvrzené započtení nemohlo mít na správnost směnečného platebního rozkazu vliv i proto, že k němu mělo dojít až v době po vydání směnečného platebního rozkazu; zmíněná obrana žalované tak mohla být úspěšná až v řízení vykonávacím. Závěrem odvolací soud (nad rámec výše uvedeného) zdůraznil, že žalovaná ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu netvrdila, jaká (jiná) správná výše směnečné sumy měla být do směnky vyplněna; zabýval-li se proto soud prvního stupně správností výše směnečné sumy, činil tak nad rámec včas podaných námitek. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek hmotného práva, které odvolací soud (podle jejího názoru) zodpověděl odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu