Nejvyšší soud 29 Cdo 886/2025 – Přípustnost dovolání

V projednávané věci se žalobce (T. Z.) domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) vůči žalovaným 1/ (Euro-bit Trade s. r. o.) a 2/ (D. T.) zaplacení částky 38 821 323,70 Kč (sestávající z více dílčích nároků) s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovanými v důsledku insolvenčního řízení, s tím, že první žalovaný podal vůči žalobci (coby dlužníku) insolvenční návrh, který byl vinou prvního žalovaného odmítnut; druhý žalovaný byl jednatelem prvního žalovaného. Žalobce požadoval (mimo jiné) náhradu ušlého zisku ze ztráty zaměstnání za dobu pěti let ve výši 18 465 505,91 Kč. Tvrdil, že uzavřel se společností Kristoffer Holding AG (dále jen „společnost K“) se sídlem v Lichtenštejnském knížectví pracovní smlouvu na pozici jednatele, kterou mu společnost K vypověděla, jelikož z důvodu vedeného insolvenčního řízení nebyl způsobilý k zápisu do lichtenštejnského obchodního rejstříku. Pevná hrubá mzda žalobce u společnosti K za dobu pěti let měla činit 1 185 000 CHF (27 892 530 Kč) [od ní žalobce odečetl dosažené výdělky].

Rozsudkem ze dne 10. června 2022, č. j. 41 Cm 9/2019-359, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že včas podaná žaloba je co do základu důvodná, neboť první žalovaný zavinil odmítnutí insolvenčního návrhu a pasivní legitimace druhého žalovaného jako ručitele je dána § 147 odst. 3 insolvenčního zákona. Ohledně dalších předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu shledal insolvenční soud žalobu důvodnou jen co do nároku na náhradu škody z titulu ušlého zisku ze ztráty zaměstnání. Podání insolvenčního návrhu prvním žalovaným vůči žalobci totiž bylo jediným důvodem ztráty sjednané funkce žalobce jako dodatečného jednatele společnosti K. Odpovědnost obou žalovaných za tuto škodu však insolvenční soud dovodil jen za dobu, kdy žalobce mohl mít problém nalézt finančně srovnatelné zaměstnání z důvodu zahájeného insolvenčního řízení. Proto přiznal žalobci vůči žalovaným právo na úhradu ušlého zisku (s úrokem z prodlení ode dne, kdy byla žaloba doručena žalovaným) jen za jeden rok (počínaje 1. dubnem 2017), jehož výši stanovil tak, že od sjednané roční mzdy u společnosti K odečetl mzdu, kterou žalobce v té době pobíral.

Výslechy dalších svědků (navrhovaných žalovanými) považoval insolvenční soud za nadbytečné. Zdůraznil, že předmětem řízení je ztráta zaměstnání žalobce v příčinné souvislosti s jednáním prvního žalovaného, nikoli hodnocení použití lichtenštejnského pracovního práva. Důvodnou neshledal ani žalovanými uplatněnou obranu [podle § 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] kompenzační námitkou, maje za to, že započtení pohledávky bylo v rozporu s § 248 odst. 2 insolvenčního zákona (na majetek výstavce směnky je prohlášen konkurs), nebyla splněna podmínka vzájemnosti započtení a započítávaná pohledávka nebyla specifikována.

K odvolání žalovaných (proti vyhovujícímu výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2024, č. j. 5 Cmo 80/2022-418, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. srpna 2024, č. j. 5 Cmo 80/2022-424:

Odvolací soud – cituje § 147 insolvenčního zákona, § 1987, § 2894 odst. 1, § 2895 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a závěry (označené) ustálené judikatury Nejvyššího soudu – přitakal skutkovým a právním závěrům insolvenčního soudu ohledně žalobcova nároku na ušlý zisk. S insolvenčním soudem se ztotožnil též v tom, že na příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zahájením insolvenčního řízení by nic nezměnilo (případné) použití lichtenštejnského pracovního práva, ani okolnost, že žalobce (poté, co se dozvěděl, že z důvodu zahájeného insolvenčního řízení nebude u společnosti K přijat), nepodal návrh na zápis své osoby jako dodatečného jednatele do lichtenštejnského obchodního rejstříku. Souhlasil také (byť z jiných důvodů) se závěrem insolvenčního soudu, že na výsledek projednávané věci nemá vliv námitka započtení pohledávky žalobce na směnečnou pohledávku prvního žalovaného, kterou první žalovaný uplatnil jako obranu podle § 98 o. s. ř. Ohledně žalobci přiznaného nároku nesouhlasil odvolací soud s insolvenčním soudem (jen) co do počátku prodlení a rozsahu příslušenství ve vztahu ke druhému žalovanému.

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive právních otázek dovolacím soudem vyřešených, jež mají být posouzeny jinak. Konkrétně jde o tyto otázky:

Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a řízení je postiženo vadami porušujícími jejich právo na spravedlivý proces [jež mohou být podle (označené) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu důvodem dovolání (přípustného podle § 237 o. s. ř.)], a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a potud mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Ohledně vad řízení dovolatelé poukazují na opomenuté důkazy (návrhy na svědecké výslechy statutárních orgánů společnosti K) a na rozpory mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem [odkazují na obsah svědecké výpovědi K. K. podle zvukového záznamu z jednání, tvrdí, že žalobci vznikl pracovní poměr 18 dní před podáním insolvenčního návrhu (který tudíž nemohl být důvodem pro nepřijetí žalobce do zaměstnání, ani důvodem žalobcovy ztráty zaměstnání)] a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno (zejména ve vztahu k jejich námitkám) a že nebyli poučeni, jak mají doplnit svůj obranný návrh (zjevně míněna kompenzační námitka).

K položeným otázkám dovolatelé argumentují ve prospěch závěru, že žalobce nemůže být úspěšný, jestliže není prokázáno, zda mu vůbec vznikl nárok na mzdu a zda je podání insolvenčního návrhu prvým žalovaným jediným důvodem vzniklé škody. Insolvenční návrh proti žalobci byl podán důvodně a nemohl poškodit jeho pověst (poukazují na trestní řízení vedená proti žalobci). Tvrdí, že žalobce sám zavinil, že nebyl zapsán do lichtenštejnského obchodního rejstříku jako dodatečný jednatel a v důsledku toho (a nikoli pro podání insolvenčního návrhu) byla jeho pracovní smlouva od počátku neplatná. Zahájení insolvenčního řízení vůči žalobci nemohlo být důvodem jeho výpovědi či ukončení pracovního poměru, neboť lichtenštejnské právní předpisy nevyžadují pro zápis jednatele do obchodního rejstříku, aby vůči němu nebylo vedeno insolvenční řízení zveřejněné v českém insolvenčním rejstříku. Soudy se tudíž měly zabývat tím, zda – podle lichtenštejnského práva – byl žalobce (přes podaný insolvenční návrh v České republice) způsobilý vykonávat funkci dodatečného jednatele společnosti K, zda mohl být zapsán do lichtenštejnského obchodního rejstříku a zda šlo o způsobilý důvod k podání výpovědi z pracovního poměru (případně, zda šlo o platnou pracovní smlouvu).

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, respektive jako zjevně bezdůvodné.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 21 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.

Dovolání není subjektivně přípustné v části směřující proti (měnící) první větě prvního výroku přezkoumávaného rozsudku, neboť jí odvolací soud žalobu proti druhému žalovanému částečně zamítl. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř., jako podané osobami neoprávněnými.

Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Na řešení dovolacích otázek č. 1 až 4 rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a ani spočívat nemá) [nemůže zpochybnit závěr odvolacího (a insolvenčního) soudu, že je dána příčinná souvislost mezi insolvenčním návrhem podaným proti žalobci prvním žalovaným a vznikem škody žalobci z titulu ušlého zisku od společnosti K, pro niž představovalo insolvenční řízení ve věci žalobce překážku bránící realizaci pracovní smlouvy ze dne 12. března 2017]. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (ani nemá záviset). Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13, a též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněného pod číslem 78/2023 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021.

Dovolatelé též polemizují s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněného pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněného pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V dané věci přitom nejde ani o (nepřípustný) extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými soudy nižších stupňů [ve vztahu k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi podaným insolvenčním návrhem a vznikem škody žalobci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, uveřejněný pod číslem 184/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)]. Dílčí rozdíly v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu oproti soudu insolvenčnímu ohledně vzniku a trvání pracovního poměru žalobce (na něž dovolatelé poukazovali) nelze hodnotit jako projev svévole či excesu na poli dokazování a posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Námitkami, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy (výslechy označených svědků), chybně vyhodnotily důkaz výpovědí svědka K. K. a nepoučily dovolatele ohledně doplnění jejich kompenzační námitky, dovolatelé poukazují na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k § 241a odst. 1 větě druhé o. s. ř. však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen tímto ustanovením výslovně vyloučené zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady samy nezahrnují podmínku existence otázky procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sen. zn. 29 NSČR 1/2022). Dovolateli namítané vady takovou procesněprávní otázku neobsahují. Rozpor s ustálenou judikaturou na téma neprovedení navržených důkazů (představovanou především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněným pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč., rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněným pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč., a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněným pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč.) Nejvyšší soud též neshledal.

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).