29 ICdo 102/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 22267/2019 216 ICm 1288/2023 29 ICdo 102/2024-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 216 ICm 1288/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Ve Žlíbku 2402/77a, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 61 85 74 91, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 22267/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 216 ICm 1288/2023-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že jeho pohledávka za dlužníkem přihlášená přihláškou pohledávek za majetkovou podstatou pod položkou č. 1 v částce 7.288,- Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 8. ledna 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-46, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného; usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-8, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2) Dne 13. července 2020 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na nichž nebyl žalobce přítomen; dne 26. dubna 2023 uplatnil žalobce (nezajištěnou) pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 7.288,- Kč (B-45) [dále jen „pohledávka“]. Jako důvod vzniku takto uplatněné pohledávky uvedl rozhodnutí o výši hotových výdajů ze dne 20. března 2023; tímto rozhodnutím žalobce (jako správce daně) stanovil dlužníku k náhradě hotové výdaje, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019 za skladování movitých věcí dlužníka (dále též jen „majetek dlužníka“) ve skladu Správy státních hmotných rezerv (dále jen „sklad“) za dobu od 8. ledna 2020 do 9. března 2023. Již na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje, že insolvenční soud nesprávně vychází z toho, že pohledávka je vyčíslena za období od prohlášení konkursu na majetek dlužníka do vyskladnění majetku; přitom konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až 30. března 2020. 3) Usnesením ze dne 18. května 2023, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-47, insolvenční soud uložil žalobci, aby ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení podal u insolvenčního soudu žalobu o určení pořadí pohledávky; žalobce podal žalobu dne 8. června 2023. 4) Podáními datovanými 30. ledna 2020, 18. května 2020, 23. dubna 2021 a 16. listopadu 2021 vyzval žalobce žalovaného, aby si ze skladu odebral majetek dlužníka. Žalovaný namítl, že majetek do skladu neumístil (nesjednal jeho uskladnění); učinil-li tak žalobce jako správce daně, měl povinnost vrátit majetek dlužníku, respektive žalovanému. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 2 písm. g), § 109 odst. 1 písm. c), § 140e odst. 1, a § 298 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že věřitel může dát závazný pokyn k tomu, jakým způsobem má být prováděna správa majetku, který slouží k zajištění pohledávek; existence takového pokynu ze spisu neplyne. Přitom insolvenční správce jako osoba s dispozičními oprávněními nemůže hradit náklady související s takovým pokynem (byl-li závazně udělen), když není povinen se tímto pokynem řídit a (obecně) odpovídá „za svědomitou a odbornou péči“ (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Dále insolvenční soud zdůraznil, že uplatněná pohledávka představuje náklady daňové exekuce, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. V případě exekučního řízení jde o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízní přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Jelikož po vydání rozhodnutí o úpadku nelze nařídit (zahájit) ani správní či daňovou exekuci (a dříve zahájenou správní či daňovou exekuci nelze provést), není pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť vznikla v přímé souvislosti s daňovou exekucí vedenou na majetek dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou pohledávek za majetkovou podstatou položkou č. 1 v částce 7.288,- Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – především připomenul, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda je sporná její existence nebo výše. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky nebo důvodu jejího možného zániku anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu nebo u jiného k tomu příslušného orgánu. Pro poměry dané věci tak platí, že úkolem (insolvenčního) soudu je zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení jejího pořadí, mohla vzniknout jako pohledávka za majetkovou podstatou způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení, respektive způsobem popsaným v (obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci. V této souvislosti odvolací soud předeslal, že pojem daň je nutno vykládat ve smyslu její (ne)definice v insolvenčním zákonu, nikoli „z definice provedené v daňovém řádu“, když insolvenční zákon je, jde-li o vymáhání daňových pohledávek, ve vztahu k daňovému řádu zákonem speciálním. Pro účely insolvenčního řízení je tak potřeba při výkladu pojmu daň vycházet z materiálního pojetí veřejnoprávní pohledávky; jinak řečeno, veřejnoprávní pohledávka není daní podle insolvenčního zákona jen proto, že ji za daň považuje daňový řád. Exekuční náklady z pohledu materiálního pojetí daní nejsou (nepodávají se přímo z jednotlivých hmotněprávních daňových předpisů). Jde „pouze“ o samostatnou veřejnoprávní pohledávku, která se v insolvenčním řízení uspokojuje (lze ji přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka jako jakoukoli jinou pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku a nevyloučenou z uspokojení podle § 170 insolvenčního zákona); nejde však o daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, která by mohla být pohledávkou za majetkovou podstatou bez ohledu na to, kdy vznikla. Dále odvolací soud zdůraznil, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo dispoziční právo k tomuto majetku na insolvenčního správce (žalovaného), jenž byl správcem daně vyzván k „vyskladnění věcí“, což neučinil; fakticky tak obohatil majetkovou podstatu dlužníka o náklady uskladnění, které by jinak musel platit z majetkové podstaty sám. Za stavu, kdy tyto náklady vynaložil žalobce jako správce daně po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vznikla mu za uvedené období za majetkovou podstatou pohledávka podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (z insolvenčního zákona se nepodává, že by taková pohledávka musela vzniknout výlučně insolvenčnímu správci; může vzniknout i osobě, která „za správce“ takový majetek obhospodařuje). Proto odvolací soud – na rozdíl od soudu insolvenčního – uzavřel, že pohledávka „je nákladem spojeným se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka“. Prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka „plněním třetí osoby bez právního důvodu“, je bezdůvodným obohacením (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), jež má být v rámci řádné