29 ICdo 109/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 12 INS 25859/2020 21 ICm 2681/2021 29 ICdo 109/2023-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ E. H., a b/ D. Š., obou zastoupených Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, PSČ 792 01, proti žalovanému Beneš - insolvenční správce v. o. s., se sídlem v Praze 6, Na Míčánce 1044/39, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 22793518, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. D., zastoupenému Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 ICm 2681/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. D., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 12 INS 25859/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2023, č. j. 21 ICm 2681/2021, 11 VSOL 388/2022-120 (KSOS 12 INS 25859/2020), a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021-80, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021-80, se zastavuje. II. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2023, č. j. 21 ICm 2681/2021, 11 VSOL 388/2022-120 (KSOS 12 INS 25859/2020), se zamítá. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 2 057 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou soudu dne 29. září 2021 se žalobci (a/ E. H. a b/ D. Š.) domáhali proti žalovanému (Beneš – insolvenční správce v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka M. D.) určení, že pohledávka žalobkyně a/ za dlužníkem ve výši 294 549,46 Kč a pohledávka žalobce b/ za dlužníkem ve výši 63 500 Kč jsou pohledávkami zajištěnými na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. Blanky Březinové, Exekutorský úřad Bruntál, ze dne 1. prosince 2020, č. j. 200 EX 349/20–23 (pohledávka žalobkyně a/), a ze dne 5. listopadu 2020, č. j. 200 EX 351/20–16 (pohledávka žalobce b/), k provedení exekuce prodejem tam specifikovaných nemovitých věcí. 2. Společně s žalobci a/ a b/ podali žalobu také žalobkyně c/ A. D. a žalobce d/ M. V., kteří však v průběhu řízení vzali svou žalobu zpět. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) proto usnesením ze dne 30. března 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–30, a usnesením ze dne 25. května 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–44, řízení o žalobě žalobců c/ a d/ zastavil. 3. Podáním ze dne 14. června 2022 vzali žalobkyně a/ a žalobce b/ žalobu zčásti zpět – každý z nich o částku 1 500 Kč. Insolvenční soud proto usnesením ze dne 17. června 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–59, řízení v dotčeném rozsahu zastavil. Žalobkyně a/ se tak po tomto částečném zpětvzetí domáhala určení pořadí ve vztahu k pohledávce za dlužníkem ve výši 293 049,46 Kč a žalobce b/ ve vztahu k pohledávce za dlužníkem ve výši 62 000 Kč. 4. Rozsudkem ze dne 5. října 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021-80, insolvenční soud zamítl žalobu žalobkyně a/ (bod I. výroku) i žalobce b/ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). 5. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 26. března 2021 zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [2] Žalobci a/ a b/ přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka své pohledávky ve výši 294 549,46 Kč (P1) a 63 500 Kč (P2) jako zajištěné a vykonatelné na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. září 2020, č. j. 4 T 58/2020-2605. [3] Insolvenční správce u přezkumného jednání konaného dne 23. srpna 2021 pohledávky obou žalobců popřel co do pořadí s odůvodněním, že exekuční příkazy soudní exekutorky Mgr. Blanky Březinové k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí nezakládají zajištění ve smyslu § 2 písm. g/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 6. Na výše shrnutém skutkového základě insolvenční soud uvedl, že aktivně legitimován k podání incidenční žaloby o určení pořadí pohledávky je vždy věřitel popřené zajištěné pohledávky. Dále uzavřel, že zajišťovacím prostředkem podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona je omezení převodu nemovitostí podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“). Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, o který žalobci opírají vznik zajištění, tedy nepředstavuje zajišťovací prostředek, ale jedná se pouze o způsob provedení exekuce podle části šesté, hlavy páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a podle části první, hlavy čtvrté zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Pohledávky žalobců proto nejsou zajištěnými pohledávkami ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. 7. K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a změnil jej v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení (druhý a třetí výrok). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok). 8. Odvolací soud – cituje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1194/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 12, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2016“) – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že pohledávky žalobců nejsou zajištěnými pohledávkami. Konstatoval, že stejně jako zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), obsahuje rovněž insolvenční zákon taxativní výčet zajišťovacích prostředků, které věřiteli zajištěné pohledávky zakládají právo na její uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Tento závěr vyjádřený v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se uplatní přesto, že existují i jiné typy zajištění [v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jde např. o dohodu o srážkách ze mzdy (§ 2045 o. z)]. Právní teorie i z ní vycházející soudní praxe je přitom jednotná v tom, že omezením převodu nemovitostí dle § 28 odst. 1 ZKV, i dle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, je pouze hmotněprávní institut omezení převodu nemovitostí vzniklý podle ustanovení § 58 a násl. obč. zák., přičemž odvolací soud nemá pochyb o správnosti tohoto výkladu. 9. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že pohledávky žalobců nejsou pohledávkami zajištěnými, neboť vydání exekučních příkazů k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí dlužníka jako povinného zajištění nezakládá; zákaz nakládání s majetkem včetně nemovitostí podle § 44a odst. 1 věty první exekučního řádu není omezením převodu nemovitostí podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. 10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) a výslovně i proti rozsudku insolvenčního soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uplatňují dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí, kterým bylo zároveň zřízeno omezení převodu nemovitostí, není zajištěním pohledávky ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. Uvádějí, že exekučním příkazem bylo povinnému výslovně zakázáno s nemovitostmi nakládat, a tedy je převádět na třetí osoby. Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí pak srovnávají s exekučním příkazem ke zřízení zástavního práva, v důsledku kterého se takto zajištěná pohledávka považuje za zajištěnou i v rámci insolvenčního řízení. Konstatují, že není důvod tyto exekuční příkazy odlišovat, a proto by měly mít totožný důsledek pro insolvenční řízení. 12. Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné, když se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů; navrhuje dovolání zamítnout. 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. 15. Dovolatelé podali dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku insolvenčního soudu. V části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobců zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 vět