29 ICdo 110/2022 – Nejvyšší soud

KSOS 14 INS 2012/2017 9 ICm 842/2018 29 ICdo 110/2022-255 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ing. Soni Krčové, MBA, se sídlem v Ostravě, U Důlňáku 225/66, PSČ 717 00, jako insolvenční správkyně dlužníka M. S., zastoupené JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Janem Skřipským, Ph. D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, o neúčinnost právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 842/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. S., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 2012/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2022, č. j. 9 ICm 842/2018, 14 VSOL 80/2021-225 (KSOS 14 INS 2012/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. října 2020, č. j. 9 ICm 842/2018-146, vyloučil k samostatnému řízení „nárok“ o povinnosti žalovaného (P. B.) vydat do majetkové podstaty dlužníka (M. S.) v žalobě specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.], určil, že kupní smlouva uzavřená 6. února 2017 mezi prodávajícím (dlužníkem) a žalovaným, jejímž předmětem byly nemovitosti, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. a IV.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Vyhláškou ze dne 1. února 2017 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud oznámil, že (věřitelským) insolvenčním návrhem bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka; tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. 2) Usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. KSOS 14 INS 2012/2017-A-12, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil insolvenční správkyní dlužníka žalobkyni. 3) Dne 6. února 2017 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti; kupní cena činila 3.360.000,- Kč; dále smluvní strany sjednaly způsob uhrazení kupní ceny a prodávající prohlásil, že není v úpadku ani dlužníkem v zahájeném insolvenčním řízení. Účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem nastaly k 6. únoru 2017. K uzavření kupní smlouvy nebyl vyžádán souhlas insolvenčního soudu. 4) Hodnota majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka činila ke dni 6. června 2017 140.000,- Kč. Na tomto základě insolvenční soud, odkazuje na ustanovení § 7, § 111, § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 1105, § 2079 a § 2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, v prvé řadě zdůraznil, že kupní smlouva ze dne 6. února 2017 je platným právním jednáním. Přitom žalobkyně unesla důkazní břemeno o tom, že kupní smlouvou došlo k podstatným změnám ve skladbě, využití nebo určení majetkové podstaty či majetku, který do ní může náležet, a zároveň k jeho nezanedbatelnému zmenšení. Z majetkové podstaty dlužníka byly vyvedeny nemovitosti, které představovaly „hmotné aktivum“, a „došlo k zániku dluhu, tedy pasiv vůči věřiteli“; hodnota majetku dlužníka (souhrn jeho aktiv ‒ věcí, pohledávek a jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) činila (jen) částku 140.000,- Kč. Kupní smlouva tak má všechny znaky zakázaného právního jednání podle ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a „nevystihuje“ žádnou z výjimek popsaných v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona; proto jde o neúčinné právní jednání podle ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Konečně insolvenční soud uzavřel, že na posouzení předpokladů určených ustanovením § 111 insolvenčního zákona nemá vliv dobrá víra žalovaného o tom, že dlužník byl oprávněn s nemovitostmi nakládat, stav těchto nemovitostí či (případné) náklady žalovaného „do nich“, ani skutečnost, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2022, č. j. 9 ICm 842/2018, 14 VSOL 80/2021-225 (KSOS 14 INS 2012/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. až IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud ‒ po doplnění dokazování seznamem majetku dlužníka ze dne 8. března 2017 (A-10), o němž dlužník prohlásil, že je úplný a správný, a podle něhož má dlužník (vyjma drobných osobních věcí, počítače, tiskárny a drobného nářadí) pohledávky za společnostmi MERE CZ s. r. o. (ve výši 300.000,- Kč), „Beskydskou stavební“ (ve výši 260.000,- Kč – „firma je v návrhu na konkurs“), „Bystroň Group“ 260.000,- Kč, která je nedobytná, a za fyzickými osobami v souhrnu 40.100,- Kč ‒ shledal právní posouzení věci insolvenčním soudem správným. Cituje ustanovení § 7, § 111, § 235 odst. 2 insolvenčního zákona, odvolací soud předeslal, že žaloba byla podána včas, aktivně legitimovanou osobou proti pasivně legitimovanému žalovanému, který s dlužníkem uzavřel odporovanou kupní smlouvu. Dále odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 18), a v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 Cdo 2849/2017 – akcentoval, že odporovaným právním jednáním dlužníka (kupní smlouvou) došlo nejen k podstatné změně ve skladbě majetkové podstaty, jelikož z ní ušel nejhodnotnější majetek, ale došlo také k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetkové podstaty, když „ušel majetek“ v hodnotě přesahující 3.000.000,- Kč, a v majetkové podstatě dlužníka zůstala pouze hodnota 140.000,- Kč. V řízení pak nebylo tvrzeno (ani nevyšlo nijak najevo), že by v případě odporovaného právního jednání dlužníka šlo o úkon vymezený ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona; přitom dlužník (ani žalovaný) nepožádal insolvenční soud o souhlas s odporovaným jednáním. Jelikož k odporovanému jednání dlužníka „došlo“ po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, je právně nevýznamná (i) námitka žalovaného, podle níž se insolvenční soud nezabýval tím, zda by bez odporovaného jednání byli věřitelé dlužníka uspokojeni ve větším rozsahu a zda uzavřením kupní smlouvy došlo k neodůvodněnému zvýhodnění žalovaného; právní jednání dlužníka učiněné po zahájení insolvenčního řízení totiž nepodléhá úpravě obsažené v ustanoveních § 235 až § 242 insolvenčního zákona. Současně platí, že právní jednání, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, aniž by šlo o případy, které dovoluje ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, bude zásadně právním jednáním, jímž dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Konečně odvolací soud shledal neopodstatněnou argumentaci žalovaného pasivy majetkové podstaty, když ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona zakazuje nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet; to, že součástí majetkové podstaty jsou jen aktiva, vyplývá z ustanovení § 205 a § 206 insolvenčního zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek: a) uspokojení zajištěné pohledávky majetkem, který je předmětem zajištění, poté, kdy nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení, a b) výkladu pojmu „majetek“, jak je obsažen v ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (potud, zda takovým majetkem jsou pouze aktiva nebo i pasiva). Dovolatel namítá, že nevěděl o úpadku dlužníka (viz prohlášení dlužníka v kupní smlouvě); po vkladu vlastnického práva k nemovitostem vydal „prohlášení“ o tom, že jsou splněny jeho pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení, zda došlo k podstatné změně ve skladbě majetkové podstaty, zabýval pouze porovnáním hodnoty označených nemovitostí s hodnotou majetku v majetkové podstatě (částkou 140.000,- Kč), aniž přihlédl k úhrnu přihlášených pohledávek, včetně pohledávky, kterou „mohl přihlásit do insolvenčního řízení žalovaný jako zajištěný věřitel“. Přitom poukazuje na nález Ústavního soudu (ze dne 1. června 2020) sp. zn. I. ÚS 1575/16, podle něhož při posuzování otázky „nezanedbatelnosti zmenšení“ musí soudy poměřovat výši plnění zejména s objemem celkem přihlášených (a nejlépe zjištěných) pohledávek věřit