29 ICdo 117/2022 – Nejvyšší soud

KSBR 33 INS 10086/2017 40 ICm 2855/2018 29 ICdo 117/2022-173 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka ELMO-PLAST a. s., se sídlem v Alojzově 171, PSČ 798 04, identifikační číslo osoby 28126548, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 10086/2017, o žalobě pro zmatečnost podané Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupenou Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017, 4 VSOL 308/2018-B-79, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 ICm 2855/2018, o dovolání Raiffeisenbank a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2022, č. j. 40 ICm 2855/2018, 11 VSOL 310/2021-152 (KSBR 33 INS 10086/2017), takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-20, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (ELMO-PLAST a. s.) ze dne 17. října 2017 (B-19), aby uložil Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) obnovit dlužníku v rozsahu vymezeném ve výrocích přístup ke dvěma označeným bankovním účtům vedeným bankou pro dlužníka (body I. a II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 10 a § 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že o takovém návrhu není oprávněn rozhodnout při výkonu dohlédací činnosti. Dodal, že jde o případné porušení závazkového vztahu vzešlého ze smluv o poskytnutí bankovních služeb, které se má řešit jako běžný soukromoprávní spor v nalézacím řízení u věcně příslušného okresního soudu. Usnesení obsahovalo poučení, podle kterého je odvolání proti němu přípustné. 3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. února 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017, 4 VSOL 1230/2017-B-36, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. října 2017 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 2 písm. g/, § 7, § 11 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona a z ustanovení § 498 a § 1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 5. V projednávané věci nebylo mezi bankou a dlužníkem sporu o tom, že nastaly podmínky pro smluvní aplikaci článku XIII. odst. 2 písm. i/ podmínek pro úvěrové produkty banky účinných od 1. června 2015 (dále jen „úvěrové podmínky“) a že banka po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přistoupila ke smluvní blokaci prostředků na (dvou) bankovních účtech dlužníka k 31. květnu 2017. 6. Ujednání obsažené v článku XIII. odst. 2 písm. i/ úvěrových podmínek je smluvní „precizací“ zákonem aprobovaného zadržovacího práva dle § 1395 a násl. o. z. 7. Jednání banky, která (nově) založila (své) zadržovací právo po zahájení insolvenčního řízení, se týká činnosti banky v insolvenčním řízení a může mít vliv na dosažení účelu insolvenčního řízení. Důsledkem tohoto závěru je, že ono jednání podléhá dohledu insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 11 insolvenčního zákona. Insolvenční soud, jenž měl za to, že nejde o návrh dlužníka v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu, tedy pochybil tím, že onen návrh zamítl, aniž posoudil jeho důvodnost (nezabýval se jím věcně). 8. Usnesením ze dne 2. března 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44, insolvenční soud uložil bance, aby do tří dnů od doručení usnesení: [1] obnovila přístup dlužníka k účtu č. 4129112001/5500 (dále též jen „bankovní účet č. 1“), vedenému pro dlužníka v rozsahu sjednaném smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 18. března 2009 (dále jen „smlouva č. 1“), zejména aby dlužníku umožnila dispozice s peněžními prostředky uloženými na účtu, a to i bez nutnosti bezprostředního kontaktu se zaměstnanci banky, s výjimkou dispozice s peněžními prostředky ve výši 56.352.813 Kč zajištěnými na onom účtu na základě označeného usnesení Policie České republiky ze dne 9. srpna 2016 ve spojení s označeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. září 2016 (bod I. výroku), [2] obnovila přístup dlužníka k účtu č. 5775669001/5500 (dále též jen „bankovní účet č. 2“), vedenému pro dlužníka v rozsahu sjednaném smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 25. října 2010 (dále jen „smlouva č. 2“), zejména aby dlužníku umožnila dispozice s peněžními prostředky uloženými na onom účtu, a to i bez nutnosti bezprostředního kontaktu se zaměstnanci banky (bod II. výroku). 9. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 10 a § 11 insolvenčního zákona a ze závěrů zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 13. února 2018 – dospěl k následujícím závěrům: 10. Skutečnost, že banka po zahájení insolvenčního řízení přistoupila k výkonu sjednaného práva nevyplácet peněžní prostředky z bankovních účtů dlužníka (tedy k jejich zadržení), je nesporná. 11. Při provedené blokaci bankovních účtů však dlužník nemůže využívat finanční prostředky uložené na bankovních účtech (kromě těch, které zajistily orgány činné v trestním řízení) v zájmu zachování provozu svého závodu. Zachování provozu dlužníkova „podniku“ (správně závodu) je přitom ve smyslu § 316 odst. 1 insolvenčního zákona pojmovou náležitostí reorganizace povolené dlužníku dne 11. září 2017. Bez možnosti řádného financování by mohla být ohrožena ekonomická životaschopnost „podniku“ (správně závodu) dlužníka, a tím i zmařena reorganizace. Proto soud přistoupil k opatření, které zajišťuje účel insolvenčního řízení. 12. O odvolání, které banka podala proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. března 2018, rozhodl odvolací soud tak, že je odmítl usnesením ze dne 28. května 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017, 4 VSOL 308/2018-B-79. 13. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – odůvodnil odmítnutí odvolání tím, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. března 2018 je ve smyslu ustanovení § 11 insolvenčního zákona usnesením vydaným při výkonu dohlédací činnosti, proti kterému podle § 91 insolvenčního zákona není odvolání přípustné. 14. Banka podala dne 20. července 2018 proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. května 2018 žalobu pro zmatečnost, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Usnesením ze dne 20. července 2021, č. j. 40 ICm 2855/2018-117, insolvenční soud: [1] Zamítl žalobu pro zmatečnost (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 16. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 10, § 11, § 91, § 159 odst. 1 písm. g/ a § 316 odst. 1 insolvenčního zákona, a z ustanovení § 229 odst. 4 a § 235e odst. 2 o. s. ř. – dospěl k závěru, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. března 2018 bylo usnesením vydaným při výkonu dohlédací činnosti, takže odvolací soud odvolání proti němu podané správně odmítl. 17. K odvolání banky odvolací soud usnesením ze dne 17. března 2022, č. j. 40 ICm 2855/2018, 11 VSOL 310/2021-152 (KSBR 33 INS 10086/2017): [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. července 2021 v bodu I. výroku (první výrok). [2] Zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. července 2021 v bodu II. výroku (druhý výrok). 18. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 2 písm. g/, § 7, § 10, § 11, § 91 a § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, z ustanovení § 229 odst. 4 a § 234 odst. 1 o. s. ř. a z ustanovení § 1395 a násl. o. z. a judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 19. Rozsah pravomoci insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nelze omezovat pouze na úpravu vedení insolvenčního řízení s argumentací, že se právní úprava ustanovení § 91 insolvenčního zákona svým obsahem blíží úpravě § 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Takový výklad je v rozporu s jazykovým výkladem ustanovení § 10 písm. b/ a § 11 insolvenčního zákona a také se samotným účelem i základními zásadami insolvenčního řízení. 20. Při výkonu dohlédací činnosti může insolvenční soud zasáhnout v případech, kdy přihlášený věřitel jedná v rozporu s omezením vyplývajícím z § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona a důsledky jeho jednání ohrožují naplnění účelu insolvenčního řízení. Tehdy není vyloučeno, že usnesení insolvenčního soudu vydané v rámci dohlédací činnosti bude mít dopad i do hmotněprávních poměrů účastníků insolvenčního řízení. 21. Uplatnění smluvní blokace zůstatků peněžních prostředk