29 ICdo 119/2017 – Nejvyšší soud

MSPH 98 INS 2301/2012 98 ICm 3704/2012 29 ICdo 119/2017-124 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Dany Hanákové, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1279/6, PSČ 142 00, jako insolvenční správkyně dlužníka KOVO, akciová společnost /a.s./ v likvidaci, proti žalovanému HVB - trade, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25686810, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 98 ICm 3704/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KOVO, akciová společnost /a.s./ v likvidaci, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 88, identifikační číslo osoby 00000906, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. MSPH 98 INS 2301/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. 98 ICm 3704/2012, 103 VSPH 485/2014-107 (MSPH 98 INS 2301/2012), takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. MSPH 98 ICm 3704/2012-77, Městský soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 22. května 2014, č. j. MSPH 98 ICm 3704/2012-31, jímž insolvenční soud vyhověl žalobě na určení neúčinnosti v rozsudku specifikovaných právních úkonů dlužníka. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že u žalovaného není dán omluvitelný důvod, pro který by bylo možné návrhu na prominutí zmeškání lhůty vyhovět, když zdravotní stav právního zástupce žalovaného nebyl objektivně způsobilý vyloučit ho z úkonu, jakým je podání odvolání proti rozsudku. Přestože odvolací soud – vycházeje z § 8, § 17 odst. 3 a § 19 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů – přisvědčil námitce žalovaného, že insolvenční soud při doručování rozsudku pochybil, neboť v datové zprávě nevyznačil, že dokument je určen do vlastních rukou adresáta, dospěl i tak k závěru, že rozsudek byl zástupci žalovaného řádně doručen. Z potvrzení o dodání a doručení rozsudku do datové schránky totiž vyplývá, že dne 27. června 2014 v 16 hodin, 2 minuty a 28 sekund se do datové schránky přihlásil zástupce žalovaného, jakožto osoba oprávněná ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., nikoliv toliko osoba pověřená s právem přístupu ke zprávě ve smyslu § 8 odst. 6 téhož zákona. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně že je zde otázka, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena, namítaje nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že promine žalovanému lhůtu k podání odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 22. května 2014, č. j. MSPH 98 ICm 3704/2012-31. Konkrétně měl odvolací soud vyložit pojem „omluvitelný důvod“ v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, ze kterého vyplývá, že za omluvitelný důvod je třeba považovat i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem způsobenou nebo jinak zaviněnou. Dovolatel tvrdí, že ke zmeškání lhůty k odvolání došlo vlivem několika vzájemně působících okolností, a sice porušení zákona insolvenčním soudem, jehož důsledkem bylo nesprávné vyhodnocení důležitosti doručeného dokumentu osobou oprávněnou otevřít datovou schránku, a pracovní neschopností právního zástupce dovolatele. Proto míní, že je dán omluvitelný důvod, pro který zmeškal lhůtu k podání odvolání. Za doposud nevyřešenou dovolatel považuje otázku, do jaké míry způsobuje omluvitelnost důvodu okolnost spočívající v nedodržení zákona ze strany soudu při doručování rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť v otázce (ne)naplnění předpokladů pro prominutí zmeškání lhůty k odvolání je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s níže uvedenou ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá dovolatelem tvrzená pracovní neschopnost jeho právního zástupce. Soudy naopak vyšly z toho, že právní zástupce dovolatele byl ve dnech 18. a 19. června 2014 na lékařském vyšetření a byl mu v následujících 4 týdnech doporučen (toliko) klidový režim. Potud tedy dovolatel ve svých námitkách (nepřípustně) vychází z odlišného skutkového stavu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při zkoumání, zda bylo adresátu účinně doručeno, je významné, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti; pokud se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již v usnesení ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1270/97 pak Nejvyšší soud objasnil, že tvrzení o vadném doručení rozsudku soudu prvního stupně není objektivně způsobilé založit vadu řízení či rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Okolnost, zda rozsudek byl doručen řádně (a z ní se odvíjející posouzení včasnosti opravného prostředku), přísluší zhodnotit odvolacímu soudu při rozhodování o odvolání proti rozsudku. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce) – za omluvitelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci dovolatel návrh (podaný dne 15. července 2014) na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 22. května 2014, č. j. MSPH 98 ICm 3704/2012-31, odůvodnil tím, že jeho právní zástupce nebyl pro zdravotní stav schopen vypracovat odvolání proti uvedenému rozsudku, přičemž z důvodu jeho pracovní neschopnosti se ani o doručení rozsudku dne 27. června 2014 nedozvěděl, neboť správu pošty v období jeho pracovní neschopnosti vyřizovala nová asistentka advokátní kanceláře. Předně je třeba zdůraznit, že případy, kdy se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit, řeší institut neúčinnosti doručení podle § 50d o. s. ř. Tvrdí-li tedy právní zástupce dovolatele, že se o doručeném rozhodnutí dozvěděl až po ukončení své pracovní neschopnosti, tedy po uplynutí odvolací lhůty, pak nejen, že tento argument nemůže být v souladu s výše citovanou judikaturou považován za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty, ale také odporuje skutkovému zjištění, z něhož vyšly soudy nižších stupňů. Z obsahu „potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ totiž soudy zjistily, že ještě tentýž den, kdy byla písemnost dodána do datové schránky právního zástupce dovolatele, se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., te