29 ICdo 123/2019 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 10525/2016 32 ICm 2315/2017 29 ICdo 123/2019-320 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3162/3, PSČ 709 00, 2) Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, PSČ 111 21, a 3) Specializovanému finančnímu úřadu, se sídlem v Praze 7, nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, PSČ 170 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2315/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26 86 31 54, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalobce a prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-273 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 25. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-286 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-273 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 25. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-286 (KSOS 25 INS 10525/2016), se v měnícím výroku ve věci samé mění takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2018, č. j. 32 ICm 2315/2017-77, se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 5. května 2017, doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 9. května 2017, se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a. s.)] domáhal vůči žalovanému (Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj): a) Určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 24. května 2016 z bankovních účtů dlužníka na účty žalovaného v částkách 14.703.820,- Kč, 2.564.879,- Kč, 300,- Kč, 1.704.840,- Kč, 8.135.450,- Kč, 1.095,- Kč, 2.534.053,- Kč, 740.436,- Kč a 1.035.087,- Kč a dne 26. května 2016 v částkách 1.264.678,- Kč, 6.030,- Kč, 6.703.726,- Kč, 1.433.323,- Kč, 552,- Kč, 2.751.707,- Kč, 2.025,- Kč, 2.455.828,- Kč a 293.240,- Kč jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné; b) Zaplacení výše zmíněných částek do majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční soud zjistil, že platby ze dne 26. května 2016 v částkách 1.264.678,- Kč a 6030,- Kč dlužník poskytl na účet Finančního úřadu pro hlavní město Prahu a platby ze dne 26. května 2016 v částkách 2.751.707,- Kč a 2.025,- Kč na účet Specializovaného finančního úřadu. Proto – odkazuje na ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 19 a § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ustanovení § 1 odst. 2 a § 10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, ze dne 19. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 2138/2011, a ze dne 26. května 2015, sp. zn. 21 Cdo 5271/2014 ̶ přibral do řízení Finanční úřad pro hlavní město Prahu (jako druhého žalovaného) a Specializovaný finanční úřad (jako třetího žalovaného) a nadále s nimi jednal jako s žalovanými, jde-li o požadavek na určení neúčinnosti označených plateb a jejich zaplacení do majetkové podstaty dlužníka. Rozsudkem ze dne 27. března 2018, č. j. 32 ICm 2315/2017-77, insolvenční soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výroky I. až XVIII.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIX). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo (na základě insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení reorganizace) zahájeno u insolvenčního soudu dne 3. května 2016 (viz vyhláška ze dne 3. května 2016, č. j. KSOS 25 INS 10525/2016-A-2). 2) Usnesením ze dne 9. května 2016, č. j. KSOS 25 INS 10525/2016-A-19, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 3) Usnesením ze dne 12. srpna 2016, č. j. KSOS 25 INS 10525/2016-B-181, insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka. 4) Žaloba ve věci byla insolvenčnímu soudu doručena dne 9. května 2017. 5) Na bankovní účty prvního žalovaného poukázal dlužník dne 24. května 2016 peněžní prostředky ve výši 31.419.960,- Kč a dne 26. května 2016 peněžní prostředky ve výši 10.886.669,- Kč; dne 26. května 2016 dlužník poukázal na účet druhého žalovaného celkem 1.270.708,- Kč a na účet třetího žalovaného celkem 2.753.732,- Kč. Tyto platby představovaly zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců dlužníka (dále též jen „zálohy na daň z příjmů“) za měsíc duben 2016, zúčtovaných k 6. květnu 2016. Mzdy zaměstnancům dlužník za měsíc duben 2016 vyplatil. Na tomto základě insolvenční soud předeslal, že insolvenční správce (jako oprávněná osoba) podal odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku od zjištění úpadku dlužníka; žaloba je včasná a přípustná. Za stavu, kdy vyhodnotil právní jednání dlužníka (platby záloh na daň z příjmů) jako platná, zabýval se dále jejich (případnou) neúčinností podle ustanovení § 111 a § 235 insolvenčního zákona. V tomto směru insolvenční soud – vycházeje dále z ustanovení § 2, § 3, § 6, § 38a, § 38c a § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – zdůraznil, že povinnost platit daň z příjmu ze závislé činnosti vzniká zaměstnancům ze zákona. Tuto daň odvádí zaměstnavatel za své zaměstnance ve formě záloh. Zákon o daních z příjmů jasně rozlišuje, kdo je poplatníkem a kdo je plátcem daní z příjmu ze závislé činnosti; poplatníky jsou zaměstnanci a zaměstnavatel jako plátce daně je povinen srazit zálohu při výplatě mzdy zaměstnanci bez ohledu na to, za kterou dobu se mu mzda vyplácí, a odvést úhrn sražených záloh nebo úhrn částek, které měly být jako zálohy sraženy, nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla, správci daně. Zaměstnavatel tak odvádí zálohy, které jsou povinni platit zaměstnanci, srážkou z hrubé mzdy zaměstnanců. Peněžní prostředky odvedené dlužníkem na účet žalovaných proto nebyly součástí majetkové podstaty dlužníka, nýbrž šlo o peněžní prostředky jednotlivých zaměstnanců, z jejichž příjmů (hrubých mezd) dlužník zálohy strhnul a odvedl žalovaným. Na základě pokynu Vrchního soudu v Olomouci (jako soudu odvolacího) insolvenční soud doplňujícím rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017-121, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči prvnímu žalovanému určení neúčinnosti plateb ze dne 26. května 2016 v částkách 1.264.678,- Kč, 6.030,- Kč, 2.751.707,- Kč a 2.025,- Kč, a zaplacení výše uvedených částek do majetkové podstaty dlužníka (výroky I. až IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok V.). Insolvenční soud – respektuje právní názor odvolacího soudu, podle něhož rozhodl o této části předmětu řízení rozsudkem ze dne 27. března 2018 (jen) vůči druhému a třetímu žalovaným, a nikoli (dle podané žaloby) vůči prvnímu žalovanému – uzavřel, že první žalovaný není ve sporu (v daném rozsahu) pasivně věcně legitimován, neboť dlužník poukázal peněžní prostředky na bankovní účty druhého a třetího žalovaného. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce a druhého a třetího žalovaných rozsudkem ze dne 20. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-273 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 25. června 2019, č. j. 32 ICm 2315/2017, 14 VSOL 402/2018-286 (KSOS 25 INS 10525/2016), rozhodl takto: I. Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému a určil, že poskytnutí peněžitých plnění dlužníkem prvnímu žalovanému dne 24. května 2016 ve výši 31.419.960,- Kč a dne 26. května 2016 ve výši 10.886.669,- Kč je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a uložil prvnímu žalovanému zaplatit tyto částky do majetkové podstaty dlužníka. II. Potvrdil doplňující rozsudek insolvenčního so