29 ICdo 132/2021 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 16383/2017 42 ICm 3805/2020 29 ICdo 132/2021-81 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, PSČ 371 87, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s., zastoupenému Mgr. Petrem Pazderkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3805/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s., se sídlem v Českých Budějovicích, E. Rošického 1756, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 22861483, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 16383/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2021, č. j. 42 ICm 3805/2020, 104 VSPH 242/2021-66 (KSCB 28 INS 16383/2017), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. února 2021, č. j. 42 ICm 3805/2020-37, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihočeský kraj - dále též jen „finanční úřad“) ve výši 2.969.211 Kč z titulu platebního výměru k dani z přidané hodnoty č. j. 326796/20/2201-51522-303769, je v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 16383/2017 pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že: 3. Usnesením ze dne 26. dubna 2018, č. j. 28 INS 16383/2017-A-27 (mimo jiné), zjistil úpadek dlužníka (HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s.). 4. Dne 24. ledna 2020 podal žalovaný (JUDr. Ing. Miroslav Kořenář, jako insolvenční správce dlužníka) řádné přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém vyčíslil na řádku č. 64 vlastní daň ve výši 2.969.211 Kč, s tím, že na řádku č. 60 vyčíslil úpravu odpočtu daně dle ustanovení § 78 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši -2.451.932 Kč. 5. Platebním výměrem ze dne 18. února 2020, č. j. 326796/20/2201-51522-303769, vyměřil finanční úřad dlužníku pohledávku na dani z přidané hodnoty ve výši 2.969.211 Kč. 6. Na základě podání žalovaného ze dne 5. ledna 2021 finanční úřad jako správce daně zahájil dodatečné vyměřovací řízení ke zjištění správnosti vyměřené daně. 7. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ a § 173 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 3, § 103 odst. 1 a 2, § 139 odst. 1, § 140 odst. 1 a 4 a § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty – dospěl k následujícím závěrům: 8. Předmětná pohledávka vznikla ve smyslu ustanovení § 3 daňového řádu na základě změny užívání stavby hokejové haly v roce 2019. Tuto skutečnost zohlednil žalovaný v daňovém přiznání za prosinec 2019 ve smyslu ustanovení § 78 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, na což žalobce reagoval vydáním platebního výměru. 9. Není správná argumentace žalovaného, že změnou užívání stavby hokejové haly došlo pouze k transformaci již existujícího nároku (vzniklého před zjištěním úpadku dlužníka), a že tuto skutečnost měl žalobce předvídat a přihlásit příslušné alikvotní částky za jednotlivé roky, ve kterých mohlo dojít ke změně užívání stavby hokejové haly, jako podmíněné pohledávky. 10. Před rozhodnutím o úpadku dlužníka předmětná pohledávka neexistovala a je zřejmé, že do insolvenčního řízení mohou být přihlášeny pouze pohledávky, které existují. Pohledávka vznikla až v roce 2019, kdy došlo ke změně užívání stavby hokejové haly v návaznosti na podané daňové přiznání dlužníka, na které reagoval žalovaný vydáním příslušného platebního výměru. Pohledávka je tedy ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 daňového řádu, ve spojení s ustanovením § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona pohledávkou za majetkovou podstatou, kterou žalobce správně uplatnil v insolvenčním řízení. 11. Vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla v roce 2019, nemohlo dojít k porušení zásad insolvenčního řízení dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona, jelikož žalobce nezískal žádné právo na přednostní uspokojení. 12. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2021, č. j. 42 ICm 3805/2020, 104 VSPH 242/2021-66 (KSCB 28 INS 16383/2017): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2, § 203 a § 203a insolvenčního zákona, z ustanovení § 44 odst. 1 a § 78 zákona o dani z přidané hodnoty a z ustanovení § 242 odst. 1 daňového řádu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 14. V řízení dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona se zjišťuje vlastní existence uplatňované pohledávky a v řízení dle § 203a insolvenčního zákona se zjišťuje již jen to, zda a v jakém pořadí lze tuto pohledávku (existující a eventuálně též již pravomocně přiznanou) uspokojit v insolvenčním řízení. 15. Charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona je, že vznikly po rozhodnutí o úpadku, přičemž jejich výčet je taxativní. V insolvenčním řízení se tyto pohledávky nepřihlašují; uplatňují se vůči osobě s dispozičním oprávněním, přičemž o uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti vyrozumění stanoví prováděcí předpis. Srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Jde pouze o spor o pořadí pohledávky; pravost a výše pohledávky se v něm neřeší. Předmětem řízení v této věci je tedy jen posouzení, zda závazek dlužníka uhradit daň z přidané hodnoty „je pohledávkou“ za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. 16. Z ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá postup při úpravě odpočtu daně v důsledku změny účelu použití dlouhodobého majetku. Tento postup se týká i situací, kdy plátce (daně z přidané hodnoty) uplatnil odpočet u dlouhodobého majetku a v průběhu trvání opravného období jej začal používat pro účely, u nichž je nárok na odpočet krácen nebo je nulový. Opravné období pro odpočty umožňuje zabránit nepřesnostem při výpočtu odpočtů daně nebo neodůvodněným zvýhodněním anebo znevýhodněním osoby povinné k dani, jestliže změny skutečností rozhodných pro stanovení výše odpočtů nastaly (až) po podání daňového přiznání. Korekce uplatněného odpočtu se týkají dlouhodobého majetku trvale používaného jak pro účely, kdy má plátce nárok na odpočet, tak pro účely, které odpočet neumožňují. Plátce je povinen upravit odpočet u dlouhodobého majetku, dojde-li v některém z kalendářních roků následujících po roce, v němž byl odpočet uplatněn, ke snížení rozsahu použití majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně na vstupu; obdobnou korekci je oprávněn provést i ve svůj prospěch (dojde-li ke zvýšení rozsahu použití majetku pro uvedené účely). Zkoumané ustanovení mluví o letech následujících po roce uplatnění odpočtu, nikoli o roce pořízení majetku. Odpočet totiž nemusí být uplatněn v roce, v němž byl pořízen majetek. Úpravu daně nelze (následně) provést jen tehdy, neměl-li plátce nárok na odpočet daně při pořízení majetku (jednal-li při pořízení majetku výlučně v postavení osoby, která není povinna k úhradě daně z přidané hodnoty). Plátce je povinen po uplynutí každého kalendářního roku porovnat výši původně uplatněného odpočtu při nákupu majetku s rozsahem použití majetku pro účely opravňující k odpočtu v konkrétním kalendářním roce a korigovat část odpočtu, je-li výsledkem korekce snížení odpočtu (v opačném případě má právo korekci provést). Obdobím, v němž je plátce povinen případně korigovat výši odpočtu (opravným obdobím) je u pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor období deseti let. Zkoumané ustanovení obsahuje výčet variant, jejichž důsledkem je změna rozsahu použití majetku pro účely zakládající nárok na odpočet a následně povinnost (nebo možnost) odpočet upravit. 17. Daňový řád je ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2016, sp.