29 ICdo 139/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS XY 196 ICm XY 29 ICdo 139/2021-116 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou, se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. Vlastimilu Benhákovi, se sídlem v Praze 3, Pod Jarovem 22, PSČ 130 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. S., o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 196 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 96 INS XY), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 196 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 96 INS XY), se mění t a k t o: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2020, č. j. 196 ICm XY, se mění tak, že se určuje, že pohledávka žalobce vůči dlužníku určená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 19 P 28/2016, který nabyl právní moci dne 3. října 2016, částkou 520 000 Kč na dlužném výživném za dobu od 1. května 2013 do 31. srpna 2016 a částkou 13 000 Kč měsíčně na běžném výživné za dobu od 1. září 2016, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. června 2020, č. j. 196 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. S., narozený XY) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Vlastimilu Benhákovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Ing. J. S., narozeného  XY) určení, že jeho pohledávka z titulu dlužného a běžného výživného stanoveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 19 P 28/2016, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Usnesením ze dne 15. října 2008, č. j. MSPH 96 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [2] Rozsudkem ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 19 P 28/2016, který nabyl právní moci dne 3. října 2016, Obvodní soud pro Prahu 10 (mimo jiné) schválil dohodu rodičů žalobce (V. S. a dlužníka), podle které se dlužník zavázal přispívat k rukám matky na výživu (tehdy nezletilého) žalobce částkou 13 000 Kč měsíčně a na výživu (tehdy nezletilé) dcery T. S., narozené XY (dále jen „T. S.“), částkou 15 500 Kč měsíčně, a to počínaje 1. květnem 2013, vždy do každého 10. dne v měsíci předem; stejné částky výživného byly určeny pro dobu po rozvodu rodičů. Dluh vzniklý na výživném pro žalobce za dobu od 1. května 2013 do 31. srpna 2016 v celkové výši 520 000 Kč se dlužník zavázal uhradit k rukám matky nejpozději do 31. srpna 2017. Dluh vzniklý na výživném pro T. S. za dobu od 1. května 2013 do 31. srpna 2016 v celkové výši 620 000 Kč se dlužník zavázal uhradit k rukám matky nejpozději do 31. srpna 2018. [3] Usnesením ze dne 21. prosince 2017, č. j. MSPH 96 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 22. prosince 2017), vyrozuměl insolvenční soud účastníky řízení, že do 15 dnů ode dne zveřejnění vyrozumění mohou podat námitky proti konečné zprávě insolvenčního správce (ze dne 5. prosince 2017, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 22. prosince 2017, B-125). [4] Podáním ze dne 5. ledna 2018 (osobně podaným u insolvenčního soudu dne 8. ledna 2018 a zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 11. ledna 2018,  B-128), matka (tehdy nezletilého) žalobce vznesla námitku proti konečné zprávě odůvodněnou tím, že v konečné zprávě není zahrnut dluh na výživném vzniklý „rozsudkem sp. zn. 19 P 28/2016“ a k podání připojila rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 19 P 28/2016. [5] Běžné výživné ani dlužné výživné žalobci neuhradil dlužník ani insolvenční správce. 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 169 odst. 1 písm. e/, § 203 odst. 1 a § 229 odst. 3 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále z ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“), a dovolávaje se závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 54/2012 (dále jen „R 54/2012“) [jde o usnesení, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 NSČR 71/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2017, pod číslem 144 – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 4. V daném případě žalobce podáním označeným jako „námitka proti konečné zprávě (…)“, doručeným insolvenčnímu soudu a učiněným v zákonem stanovené lhůtě k podání námitek proti konečné zprávě, poukázal na to, že v konečné zprávě nebyl zahrnut rozsudkem vzniklý dluh na výživném. 5. Žalobce pohledávku na výživném neuplatnil řádně a včas, neboť v souladu s ustanovením § 203 insolvenčního zákona ji měl uplatnit přímo u insolvenčního správce, a to nejpozději do zveřejnění jeho konečné zprávy, respektive do konce lhůty pro podání námitek proti konečné zprávě. Pohledávka žalobce je proto vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení, neboť nebyla uplatněna stanoveným způsobem a insolvenční správce se o ní (včas) nedozvěděl. 6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2021, č. j. 196 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 96 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 203 odst. 1, § 229 odst. 3 písm. c/, § 305 odst. 2 a § 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 8. Věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou je oprávněn domáhat se žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními její úhrady, a to před zveřejněním konečné zprávy, popřípadě ve lhůtě k podání námitek proti ní. 9. Žalobce v průběhu insolvenčního řízení vůči žalovanému pohledávku z titulu výživného řádně neuplatnil, když ji uplatnil toliko vůči dlužníku, který není osobou s dispozičními oprávněními. Žalobce měl nadto pohledávku z titulu dlužného výživného u žalovaného uplatnit postupem podle ustanovení § 203 insolvenčního zákona. Pokud takto žalobce nepostupoval, nese odpovědnost za to, že jeho pohledávka za dlužníkem nebude v rámci insolvenčního řízení uspokojována. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive má být dovolacím soudem řešena jinak, a to otázky, zda lze pohledávku uvedenou v ustanovení § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona pokládat za včas uplatněnou [ve smyslu § 203 insolvenčního zákona, za použití § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)], jestliže ji dovolatel uplatnil posledního dne k podání námitek proti konečné zprávě (jen) u insolvenčního soudu a insolvenční správce se o ní dozvěděl krátce po uplynutí této lhůty. 11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především uvádí, že závěry R 54/2012 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 71/2014 neodpovídají poměrům jeho věci, neboť neřeší situaci, kdy věřitel s pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou uplatnil tuto svou pohledávku včas, avšak u insolvenčního soudu coby orgánu veřejné moci (§ 648 o. z.), a nikoliv u insolvenčního správce. Dovolatel má za to, že včasným uplatněním pohledávky u insolvenčního soudu naplnil di