29 ICdo 151/2023 – Nejvyšší soud

KSLB 76 INS 21666/2017 76 ICm 2372/2018 29 ICdo 151/2023-632 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Michala Hanšpacha, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka T. N., zastoupeného JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, proti žalovanému N. N., zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 2372/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. N., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 21666/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 76 ICm 2372/2018, 102 VSPH 40/2022-599 (KSLB 76 INS 21666/2017), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 76 ICm 2372/2018, 102 VSPH 40/2022-599 (KSLB 76 INS 21666/2017), a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. září 2021, č. j. 76 ICm 2372/2018-551, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2021, č. j. 76 ICm 2372/2018-551, rozhodl tak, že: Zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 20. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem (T. N.) a J. N. (dále jen „J. N.“) jako prodávajícími a žalovaným (N. N.) jako kupujícím, kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti A“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 19. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako obdarovaným), kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti B“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok II.). Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 6. září 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako darovaným), kterou byla na žalovaného převedena (označená) nemovitost (dále jen „nemovitost C“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok III.). Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 19. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako obdarovaným), kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti D“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok IV.) Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty částku 11.100.000,- Kč (výrok V.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky VI. a VII.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 28. listopadu 2017 insolvenčním návrhem věřitele Renta, spol. s. r. o. (dále jen „věřitel R“). 2) Usnesením ze dne 6. dubna 2018, č. j. KSLB 76 INS 21666/2017-A-31, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 3) Dne 20. srpna 2018 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy a tří darovacích smluv (shora označených), kterými dlužník (spolu se svou manželkou) převedli na žalovaného, který je jejich vnukem, nemovitosti A až D; žalovaný v letech 2016 a 2017 část těchto nemovitostí zpeněžil za částku 11.100.000,- Kč, zbývající nemovitosti stále vlastní. 4) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili své pohledávky (níže uvedení) věřitelé, kteří měli být (dle tvrzení žalobce) shora zmíněnou kupní smlouvou a darovacími smlouvami poškozeni, a to: a) Věřitel R s pohledávkou ve výši 600.000,- Kč, která měla být splatná 20. října 2012. Dlužník pohledávku popřel, když žádnou půjčku neobdržel; v uznávacím prohlášení podepsal „z hlouposti“. Insolvenční soud neměl za prokázané, že dlužník při převodu majetku na žalovaného měl v úmyslu poškodit (původního) věřitele G. V.; věřitel R, na kterého (původní) věřitel postoupil pohledávku, nebyl v době převodu majetku věřitelem dlužníka. Domněnku „uznání dluhu“ měl insolvenční soud za vyvrácenou provedeným dokazováním. b) Věřitel č. 7 (Finanční úřad pro Liberecký kraj) s pohledávkou ve výši 1.157.248,- Kč z titulu „nedoplatků daně“ z převodu nemovitostí a daně z příjmu fyzických osob. Z provedeného dokazování dle insolvenčního soudu neplyne, že by dlužník při převodu majetku měl v úmyslu své závazky finančnímu úřadu nehradit. V době převodu majetku byla „vyměřena“ (a následně i přihlášena do insolvenčního řízení) jediná pohledávka označeného věřitele ve výši 12.407,- Kč; v tomto (velmi nepatrném) rozsahu byl věřitel poškozen převodem majetku dlužníka. c) Věřitel č. 8 (TLC leasing s. r. o.) s pohledávkou ze smlouvy o úvěru ze dne 4. září 2017, která byla zjištěna ve výši 9.988.374,62 Kč. Pohledávka je zajištěna (označenou) bytovou jednotkou, která je „předmětem tohoto řízení“ a kterou manželé N. převedli na žalovaného (darovací smlouvou ze dne 19. srpna 2013). Podle insolvenčního soudu nemohl být poškozen věřitel, jehož pohledávka je zajištěná zástavním právem; i po převodu majetku má věřitel možnost uspokojit se z výtěžku jeho zpeněžení. Dlužník nemohl mít v úmyslu poškodit věřitele, který navíc se po uzavření darovací smlouvy „vzdal“ zajištění k majetku v hodnotě přesahující 5.000.000,- Kč. Přitom skutečnost, zda byl věřitel poškozen úmyslným jednáním dlužníka, „musí především posoudit sám věřitel. Tvrzení insolvenčního správce, který má k dispozici pouze omezené zdroje informací, je pro závěr o úmyslném poškození věřitele nedostačující“. d) Věřitel č. 9 (REALMONT s. r. o.) s pohledávkou ve výši 3.711.559,- Kč. Tuto pohledávku popřel insolvenční správce; žalobu o určení pravosti pohledávky zamítl insolvenční soud rozsudkem ze dne 20. května 2019 (sp. zn. 76 ICm 1938/2018), který nabyl právní moci dne 26. června 2019. e) Věřitel č. 5 (AIKVLK.CZ v. o. s.), jako insolvenční správce dlužníka THANO s. r. o. – (dále jen „dlužník T“) s pohledávkami 1.900.000,- Kč a 2.000.000,- Kč, které měly vzniknout tím, že společnost T převedla na třetí osoby byty, ale nebyly předány „peníze“. Pohledávky popřel insolvenční správce dlužníka na přezkumném jednání; žaloba o určení jejich pravosti je vedena u insolvenčního soudu pod sen. zn. 76 ICm 2084/2018, řízení je přerušeno od 16. listopadu 2018 vzhledem k probíhajícímu šetření policie. Insolvenční soud nemá postaveno na jisto, zda tyto pohledávky existují; proto nemohl posuzovat, zda byl věřitel převodem majetku poškozen. Dále věřitel č 5 přihlásil do insolvenčního řízení podmíněnou pohledávku ve výši 4.395.646,- Kč; ta se následně stala nepodmíněnou dnem 12. června 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek „57 ICm 4288/2016“ [jde o rozsudek ze dne 28. května 2019, č. j. 57 ICm 4288/2016-200, ve znění usnesení ze dne 16. července 2019, č. j. 57 ICm 4288/2016-206, jímž insolvenční soud určil, že (označené) platby společnosti T ve prospěch dlužníka a J. N. jsou neúčinnými právními úkony]. Pohledávka tak vznikla až několik let po převodu majetku na žalovaného. Pro zjištění neúčinnosti právního úkonu nestačí tvrzení žalobce, že „dlužník převedl majetek na žalovaného preventivně, aby byl nemajetným v případě, že by blíže neurčený subjekt měl vůči němu jako fyzické osobě v souvislosti s hospodařením dlužníka T nějaké finanční požadavky“. Naopak, insolvenční soud považoval pro posouzení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v době převodu majetku za nezbytné, aby v době uzavření „zkracujících“ úkonů bylo zřejmé, které konkrétní pohledávky budou „zkráceny na uspokojení“. Konečně věřitel č. 5 přihlásil pohledávku ve výši 11.536.600,- Kč jako podmíněnou „do právní moci rozsudku 57 ICm 2988/2018“; spor dosud nebyl pravomocně ukončen. I tuto pohledávku insolvenční správce popřel na přezkumném jednání; řízení o incidenční žalobě věřitele vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 76 ICm 2085/2018 bylo přerušeno. I ve vztahu k této pohledávce dospěl insolvenční soud k závěru, že úmyslně lze poškodit pouze věřitele, který je v době převodu majetku znám; pouhé tvrzení, že majetek byl převeden pro případ, že v budoucnu by mohly být vznášeny nějaké nároky blíže neurčenými věřiteli, nestačí. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 239 odst. 1, 3 a 4 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že žalobce „neuvedl taková skutková tvrzení a nepředložil důkazy, z nichž by bylo zřejmé, že v době převodu majetku dlužníka na žalovaného bylo zřejmé, které věřitele má dlužník v úmyslu poškodit“. Měl-li dlužník v dané době známé věřitele, tito se nestali přihlášenými věřiteli. Nelze rovněž tvrdit, že úmyslem dlužníka bylo poškodit věřitele R, kd