29 ICdo 17/2017 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS XY 33 ICm XY 29 ICdo 17/2017-68 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České republiky - Okresního soudu v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Ignáta Herrmanna 227, PSČ 500 02, identifikační číslo 00024945, proti žalovanému JUDr. Pavlu Mikešovi, se sídlem v Přerově, Za Mlýnem 2945/56, PSČ 750 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. F., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. F., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 33 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 31. května 2016, č. j. 33 ICm XY, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku). 2/ Zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 24 389 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (Z. F.) pohledávky č. 1 až 4 (kromě jiných) v celkové výši 11 744 Kč, které insolvenční správce nezařadil na přezkumné jednání s odůvodněním, že k pohledávce z titulu nákladů trestního řízení se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Vycházeje z ustanovení § 170 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uzavřel, že předmětná pohledávka je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení. K charakteru pohledávky uvedl, že „se jedná o příslušenství mimosmluvní sankce vyplývající a vzniklé v rámci trestního řízení“. Dodal, že trestní řízení je „mimosmluvní sankcí“ a je-li z uspokojení vyloučen základ nároku (jistina), platí tento režim i pro náklady trestního řízení (příslušenství). K odvolání žalobce (podanému pouze proti bodům I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 33 INS XY): 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – cituje ustanovení § 170, § 203a odst. 1, 2, § 195 insolvenčního zákona a § 152 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) – dospěl k závěru, že pohledávka žalobce přihlášená z titulu nákladů trestního řízení není pohledávkou vyloučenou z uspokojení dle § 170 insolvenčního zákona. Odvolací soud předně dovodil, že žaloba je včasná (§ 203a odst. 1 insolvenčního zákona), když byla podána ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ze dne 25. listopadu 2014. Přitom zdůraznil, že lhůta pro podání žaloby nemohla ani uplynout, protože insolvenční soud tuto lhůtu ve výzvě nestanovil. Závěr o charakteru pohledávky založil odvolací soud na úsudku, že trestní řízení nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, náklady trestního řízení nejsou příslušenstvím mimosmluvní sankce, které se v insolvenčním řízení neuspokojuje a pohledávka žalobce z titulu neuhrazených nákladů trestního řízení není ani žádnou jinou pohledávkou vymezenou v § 170 insolvenčního zákona. Při úvaze, zda pohledávka na nákladech trestního řízení není příslušenstvím trestní sankce, odvolací soud vyšel z toho, že většina trestů ukládaných v trestním řízení má nejen nepeněžitou, ale i nemajetkovou povahu. Uvedl, že například peněžitý trest a trest propadnutí majetku či věci mají nepochybně charakter pohledávky, na kterou se vztahuje § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, ostatní trestní sankce však již nikoliv. Odnětí svobody, zákaz činnosti, zákaz pobytu apod. nelze považovat za pohledávku (byť nepeněžitou) v právním smyslu, proto nemůže mít ani příslušenství. Podle odvolacího soudu by se příčilo zásadám logiky přistupovat k povinnosti zaplatit náhradu nákladů trestního řízení podle druhu trestu uloženého soudem v trestním řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, kterými jsou pohledávky státu vůči „úpadci“ na náhradu nákladů již skončeného trestního řízení, jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, jinak řečeno, zda jsou mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel tvrdí, že pravomocně uložený trest je typickou mimosmluvní sankcí a pohledávka na nákladech trestního řízení má charakter pohledávky vymezené v § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Poukazuje na to, že zákonodárce nestanovil výjimku pro náhradu nákladů trestního řízení (obdobně jak učinil u penále za nezaplacení daní apod.). Podle dovolatele je úprava obsažená v § 170 písm. d/ insolvenčního zákona výrazem vědomí zákonodárce, že v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek pachatele trestného činu již nelze dosáhnout účelu trestního řízení a další trvání na prosazování následků skončeného trestního řízení by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Dále dovolatel považuje za nepřípustné, aby stát cestou insolvence přenášel regresní postih z pachatele (dlužníka) na jeho věřitele. Uvádí, že účelu trestního řízení může být dosaženo jak samotným projednáním jednání v trestním řízení (bez uložení trestu), tak i uložením trestu, včetně trestu peněžitého. Dodává, že neexistuje žádný důvod, proč by náklady trestního řízení měly mít jiný režim než samotný (peněžitý) trest. Konečně dovolatel poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi vrchních soudů při výkladu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovolatelem předestřené, na níž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, trestního řádu a vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení (dále jen „vyhláška“) § 170 (insolvenčního zákona) V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodle