29 ICdo 19/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 36 INS 28244/2019 4 ICm 2452/2021 29 ICdo 19/2023-111 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Nikolaose Antoniadise, se sídlem v Düsseldorfu, Bleichstrasse 14, PSČ 402 11, Spolková republika Německo, jako insolvenčního správce dlužníka Baur Formschaumtechnik s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, proti žalovanému České republice - Úřadu práce České republiky, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 72496991, zastoupenému JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního jednání a vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 2452/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Baur Formschaumtechnik s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Solární 870, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 27830543, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 28244/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021, 13 VSOL 291/2022-91 (KSOS 36 INS 28244/2019), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021, 13 VSOL 291/2022-91 (KSOS 36 INS 28244/2019), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021-68, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 1. července 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Nikolaos Antoniadis, jako insolvenční správce dlužníka Baur Formschaumtechnik s. r. o.) domáhal určení, že platba dlužníka ze dne 13. března 2020 v částce 383 598 Kč, a to ve prospěch účtu žalovaného (České republiky - Úřadu práce České republiky), jako plnění za osoby zdravotně postižené za rok 2019, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku); zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 383 598 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud se neztotožnil s názorem žalobce, že pohledávka žalovaného, na kterou dlužník plnil, je běžnou (nikoliv přednostní) pohledávkou, která měla být přihlášena do insolvenčního řízení. K tomu uzavřel, že dlužník jako zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru, který je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, plní (může plnit) povinný podíl osob se zdravotním postižením odvodem do státního rozpočtu. Odvod do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť dlužník měl povinnost odvést platbu ve výši 383 598 Kč za osoby se zdravotním postižením za rok 2019 jako pohledávku státu do státního rozpočtu prostřednictvím žalovaného podle zvláštního právního předpisu a v souladu s „insolvenčním řízením“. Kdyby povinnost k odvodu do státního rozpočtu vznikla až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, měl by odvod povahu pohledávky za majetkovou podstatou. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů insolvenčního soudu a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že právní jednání, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním jednáním, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Uvedl, že v přezkoumávané věci pohledávka státu vůči dlužníku z titulu odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti za rok 2019 vznikla „uplynutím tohoto roku“, tj. až po zahájení insolvenčního řízení, splatnou se stala 15. února 2020 a po zahájení insolvenčního řízení (dne 13. března 2020) byla také z větší části dlužníkem uhrazena. Jelikož pohledávka vznikla před rozhodnutím o úpadku dlužníka, jde i podle odvolacího soudu o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (byť důvodová zpráva k textu daného ustanovení nehovoří o pohledávkách státu – úřadu práce vyplývajících ze zákona o zaměstnanosti). Odvolací soud tak uzavřel, že platba dlužníka nemůže být neúčinným jednáním, neboť dlužník takto po zahájení insolvenčního řízení hradil pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (v souladu s § 111 odst. 2 insolvenčního zákona). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně dovodil, že odvod vyplývající z § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Podle dovolatele však označené ustanovení postihuje pouze pohledávky dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů. V dané věci tak jde o běžnou pohledávku, kterou je nutné přihlásit do insolvenčního řízení. 7. Nadto dovolatel poukazuje na to, že daný odvod není ani výjimkou dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy úkonem ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. K výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona odkazuje na judikaturu dovolacího soudu a uvádí, že výjimka upravená v tomto ustanovení musí být vykládána restriktivně. 8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním otevřené otázky neúčinnosti platby dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, jde-li o úhradu odvodu při plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve smyslu § 81 zákona o zaměstnanosti, když potud jde o otázku Nejvyšším soudem dosud nezodpovězenou. 12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. 13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o zaměstnanosti, insolvenčního zákona a zákona č. 118/2000 Sb.: Podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce podle § 14 odst. 3 písm. b/, se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli. Podle § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a/ zaměstnáváním v pracovním poměru, b/ odebíráním výrobků neb