29 ICdo 2/2024

Rozsudkem ze dne 18. října 2021, č. j. 74 ICm 3066/2020-206, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že tam specifikované bezhotovostní platby dlužníka (G. A. M. HEAT spol. s r. o.) provedené v období od 18. března 2016 do 3. září 2018 ve prospěch žalovaného na účet žalovaného č. 5175350005/4000 vedený u společnosti Expobank CZ a. s. (nyní Max banka a. s. – dále též jen „banka E“), jsou neúčinnými „právními úkony“ (bod I. výroku), dále žalovanému uložil vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 1 279 032,43 EUR (bod II. výroku) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení a soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (body III. a IV. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že bod I. výroku co do označení účtu žalovaného správně zní: účet žalovaného č. 0610004727/8105-4000 (IBAN DE81810540000610004727) vedený u Sparkasse Jerichower Land (dále jen „banka S“) [první výrok]; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud konstatoval, že insolvenční soud nesprávně uzavřel, že ve věci sporných plateb jde o „právní úkony“ bez přiměřeného protiplnění podle § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť sporné platby jsou zvýhodňujícími právními jednáními podle § 241 insolvenčního zákona. Je totiž zjevné, že žalovanému se dostalo na úkor ostatních (nezajištěných) věřitelů (u nichž se ze zpeněžení stávajícího majetku podstaty předpokládá jen 0,02 % uspokojení) vyššího (100 %) uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu vedeném na majetek dlužníka. Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník se žalovaným tvořili v době realizace sporných plateb koncern, bylo na žalovaném, aby vyvrátil domněnku úpadku. Odvolací soud pak shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žalovanému se tuto domněnku vyvrátit nepodařilo, neboť neprokázal, že dlužník v rozhodné době nebyl v úpadku (minimálně) ve formě platební neschopnosti.

Dále odvolací soud uvedl, že žalovaný v odvolacím řízení mimo jiné namítal, že ačkoli v úvodní části žaloby je uvedeno, že sporné platby byly provedeny ve prospěch specifikovaného účtu žalovaného vedeného u banky S, v žalobním petitu (který je z pohledu rozhodování soudu závazný) je navrhováno, aby byla určena neúčinnost sporných plateb provedených ve prospěch specifikovaného účtu žalovaného vedeného u banky E (žalovaný přitom nemá a ani nikdy neměl účet u banky E). V situaci, kdy sporné platby byly (takto) nesprávně specifikovány a kdy na účet vedený u banky E nebyly provedeny, navrhoval žalobu zamítnout, přičemž změna žaloby je dle něj nepřípustná. Odvolací soud však dovodil, že odstranil-li žalobce na výzvu odvolacího soudu (při jednání konaném před odvolacím soudem) rozpor mezi odůvodněním žaloby a žalobním petitem tak, že nadále požaduje, aby byla určena neúčinnost sporných plateb provedených ve prospěch specifikovaného účtu žalovaného u banky S (nikoli u banky E), nejde o změnu žaloby, nýbrž o odstranění vady žaloby. Napadený rozsudek proto jako věcně správný potvrdil ve znění, které odpovídá (žalobcem) opravené formulaci žalobního petitu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho celému prvnímu výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud, případně spolu s rozsudkem insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil odvolacímu nebo insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí dovolatel s názorem odvolacího soudu, který posoudil změnu specifikace bankovního účtu žalovaného jako rozpor mezi žalobním tvrzením (vylíčením rozhodujících skutečností) a žalobním petitem, tedy jako nesprávné podání ve smyslu § 43 o. s. ř. Namítá, že kdyby byl ve výroku rozsudku insolvenčního soudu (a také v žalobním petitu) uveden nesprávný účet žalovaného (údajně vedený u banky, u které žalovaný nikdy účet neměl) a kdyby tento nesprávný údaj měl být opraven, šlo by o změnu žaloby, která je v odvolacím řízení nepřípustná. Má za to, že z provedených důkazů nevyplývá, jaký bankovní účet mu náleží, takže sporné platby, respektive úkony, nemohly být bezpečně identifikovány.

Domnívá se, že rozdílné vylíčení skutkových tvrzení v textu žaloby a následně v žalobním návrhu (petitu) není zjevnou nesprávností, tedy banální chybou, kterou by bylo možné napravit ústně před odvolacím soudem. I kdyby Nejvyšší soud seznal, že v tomto případě jde o chybu v psaní a v počtech podané žaloby, dovolatel namítá, že byla porušena procesní pravidla dle § 43 o. s. ř., neboť odvolací soud se uchýlil pouze k neformální výzvě při jednání; tento postup má za vadný a rozporný s procesními pravidly odvolacího řízení.

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Dovolatel podal dovolání výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a to i v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům však vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

Ve zbylé části, v níž směřuje proti části prvního potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. V této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.

O změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, jakož i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tentýž předmět řízení je přitom dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku; srov. shodně např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Od změny žaloby je naopak třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o vylíčení skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok z hlediska hypotézy hmotněprávní normy dopadající na daný případ. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 87, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností, a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem. Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V posuzované věci se závěr odvolacího soudu, že ke změně žaloby, jež měla spočívat ve změně žalobního petitu ohledně specifikace bankovního účtu žalovaného, nedošlo, nijak neprotiví shora shrnutým ustáleným judikatorním závěrům.

Z obsahu spisu se totiž podává, že již insolvenční soud při svém rozhodování vyšel z nesporných tvrzení účastníků, podle nichž byly sporné platby ve dnech a ve výši, jak bylo specifikováno v žalobě, realizovány dlužníkem ve prospěch žalovaného. V průběhu řízení pak sám žalovaný doložil faktury, na základě kterých peněžní prostředky od dlužníka obdržel, přičemž dle jeho tvrzení šlo o plnění za dodávky nádrží na zkapalněný plyn. Nijak však nerozporoval, že předmětné platby obdržel. Odvolací soud pak odkázal na výpis z účtu dlužníka, který dokládá, že sporné platby byly zasílány právě na účet žalovaného (tento výpis je založen ve spisu jako příloha č. 7).

V posuzované věci tak žalobce nárok vymezený v žalobě uplatňoval stále na stejném skutkovém základě a podle údajů obsažených v žalobě a doplněných v průběhu řízení bylo možné sporné platby dostatečně identifikovat. Odvolací soud proto rozhodl v intencích uvedených závěrů, jestliže dovodil, že opravou v označení bankovního účtu žalovaného nedošlo ke změně žaloby, nýbrž k odstranění vad žaloby (rozporného údaje o specifikaci bankovního účtu žalovaného mezi odůvodněním a petitem žaloby).

Pro úplnost zbývá dodat, že tvrdí-li dovolatel, že z provedených důkazů nevyplývá, jaký bankovní účet mu náleží, takže sporné platby nebyly dostatečně identifikovány, pak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Takové námitky však dovolatel v dovolacím řízení k dispozici nemá. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a k nepřípustné polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).