29 ICdo 26/2013 – Nejvyšší soud

KSCB 27 INS 2203/2010 27 ICm 524/2011 29 ICdo 26/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ JUDr. Jiřímu Švihlovi, advokátovi, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 117/32, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka CB KOROSTENSKI s. r. o. a 2/ GENERAL SERVIS CB s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích - Zavadilce 2142, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 26108771, zastoupenému Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, PSČ 370 01, o neplatnost kupní smlouvy, eventuálně o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 ICm 524/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CB KOROSTENSKI s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 71, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48244856, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 2203/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 27 ICm 524/2011, 102 VSPH 80/2012-177 (KSCB 27 INS 2203/2010), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na nákladu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 2. března 2011 napadl žalobce (M. K.) platnost kupní smlouvy ze dne 7. února 2011, kterou první žalovaný (JUDr. Jiří Švihla) jako insolvenční správce dlužníka CB KOROSTENSKI s. r. o. (dále jen „dlužník“) zpeněžil nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zapsané na LV č. 1549, pro katastrální území Č. B. (dále též jen „nemovitosti dlužníka“ nebo „sporné nemovitosti“) prodejem mimo dražbu druhému žalovanému (společnosti GENERAL SERVIS CB s. r. o.) a in eventum navrhl určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je dlužník. Rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 27 ICm 524/2011-106, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 7. února 2011 je neplatná (bod I. výroku), zamítl žalobu o určení, že dlužník je vlastníkem sporných nemovitostí (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 5. května 2010, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-A-19, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného. Usnesením ze dne 20. srpna 2010, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-B-31, pak prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2/ První žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné i sporné nemovitosti. 3/ Žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 2099, pro katastrální území Č. B. (dále jen „nemovitosti žalobce“). 4/ Předchozí vlastníci tyto nemovitosti (nemovitosti dlužníka i nemovitosti žalobce) zatížili zástavními právy na základě smluv o zřízení zástavního práva ze dne 30. září 2008 k zajištění pohledávky věřitele Oberbank AG (dále jen „banka“) za dlužníkem ve výši 26 990 000 Kč. 5/ Na nemovitostech dlužníka dále vázne zástavní právo i k zajištění pohledávek dalších věřitelů, a to České republiky – České správy sociálního zabezpečení dále jen („ČSSZ“) [zástavní věřitel druhý v pořadí] a Mgr. L. Z. (dále jen „věřitel Z“) [zástavní věřitel třetí v pořadí]. 6/ První žalovaný nechal nemovitosti dlužníka ocenit v souladu s § 219 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), znalcem Ing. Radimem Kambou, který odhadl jejich obvyklou cenu na 20 miliónů Kč. 7/ Nemovitosti dlužníka se nepodařilo prodat prostřednictvím oslovených realitních kanceláří, ani prostřednictvím inzerce. 8/ Banka a ČSSZ udělily prvnímu žalovanému pokyn, aby nemovitosti dlužníka zpeněžil mimo dražbu za minimální cenu 16 miliónů Kč formou veřejné nabídky. 9/ Věřitel Z naopak dne 10. ledna 2011 sdělil prvnímu žalovanému, že nesouhlasí se zpeněžením nemovitostí dlužníka za částku 16 miliónů Kč a požaduje zpeněžení za částku minimálně 30 miliónů Kč. 10/ Výběrového řízení na kupujícího se vedle druhého žalovaného zúčastnila společnost HoSPORT s. r. o., která však vzala nabídku na koupi nemovitostí dlužníka zpět. 11/ Insolvenční soud usnesením ze dne 4. února 2011, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-B-53, vyslovil souhlas s prodejem nemovitostí dlužníka mimo dražbu druhému žalovanému za částku 16 miliónů Kč. 12/ Dne 7. února 2011 prodal první žalovaný nemovitosti dlužníka druhému žalovanému za kupní cenu 16 miliónů Kč. Na tomto základě insolvenční soud nejprve dovodil, že neuvádí-li ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, kdo může napadnout platnost smluv, jimiž došlo ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužníka mimo dražbu, je nutno ve vazbě na ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona vyjít z ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). To podle insolvenčního soudu znamená, že u určovacích žalob (jíž je i daná incidenční žaloba) je nutno, aby žalobce prokázal naléhavý právní zájem (na požadovaném určení). Byť žalobce není účastníkem insolvenčního řízení ani smluvní stranou napadené kupní smlouvy, podle insolvenčního soudu má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „žalobce zajišťuje shodně s majetkem dlužníka shodnou pohledávku“ banky a „za čím větší cenu by byl majetek zpeněžen“, tím „i by byla nižší povinnost žalobce“ uspokojit banku z titulu jeho povinnosti zástavního dlužníka. Samotnou kupní smlouvu pak insolvenční soud měl za platnou, neboť: a/ nemovitosti dlužníka byly prodány za „reálnou kupní cenu, kterou lze dosáhnout v daném čase a místě“, b/ souhlas soudu ani věřitelského výboru nebyl nutný (dle insolvenčního soudu má ustanovení § 293 insolvenčního zákona přednost před úpravou podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona a při prodeji zajištěného majetku mimo dražbu není nutný souhlas věřitelského výboru ani insolvenčního soudu), c/ věřitel Z, který s prodejem nemovitostí dlužníka nesouhlasil, přestal být zajištěným věřitelem, když nebyl úspěšný v incidenčním sporu, kterým byla řešena pravost jeho pohledávky co do výše 9 811 200 Kč; tomuto věřiteli pak zbyla pouze pohledávka ve výši 271 838 Kč, a proto se k jím přihlášené pohledávce v souladu s ustanovením § 178 insolvenčního zákona nepřihlíží, d/ insolvenční soud vyslovil souhlas se zpeněžením nemovitostí dlužníka jejich prodejem mimo dražbu druhému žalovanému za cenu 16 miliónů Kč. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení; jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud oproti insolvenčnímu soudu dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby podle ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Vyšel přitom z toho, že smysl úpravy obsažené v označeném ustanovení insolvenčního zákona spočívá v definitivním vyřešení otázky neplatnosti smluv, jimiž došlo ke zpeněžení (majetku) mimo dražbu, ještě v průběhu insolvenčního řízení. Důvodem časového omezení pro podání žaloby je zjevně skutečnost, že by zahájení takového řízení po skončení insolvenčního řízení vyvolalo stěží reparovatelné důsledky. Podle odvolacího soudu jde především o to, aby později nebyl zpochybňován výsledek řešení úpadku, jímž je – jde-li (jako v posuzované věci) o konkurs – zásadně poměrné uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů z výnosu zpeněžení majetkové podstaty. Proto může kterýkoliv z účastníků insolvenčního řízení (věřitelé či dlužník) nebo účastník smlouvy, popř. v řízení nově ustanovený insolvenční správce nejpozději do skončení insolvenčního řízení napadnout u insolvenčního soudu platnost smlouvy o prodeji (majetkové podstaty) mimo dražbu. V posuzované věci pak měl odvolací soud za podstatné, že žalobce není přihlášeným věřitelem. Není tak účastníkem řízení podle ustanovení § 14 insolvenčního zákona, vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení nebyly zpeněženy žádné věci v jeho vlastnictví, a žalobce tedy neuplatňoval ani žádné jemu svědčící právo. Žalobce není účastníkem insolvenčního řízení ani podle ustanovení § 15 insolvenčního zákona, a konečně není ani „účastníkem právního vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 7. února 2011, resp. ani žádnou z dalších osob oprávněných napadnout platnost smluv, jimiž došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva (aktivní legitimace k podání žaloby dle ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona), která v rozhodován