29 ICdo 29/2025 – Nejvyšší soud

KSPL 58 INS 17310/2018 58 ICm 161/2020 29 ICdo 29/2025-274 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810 s. r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému CORI MUCIDA s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 901/157, PSČ 360 17, identifikační číslo osoby 07360487, zastoupenému JUDr. Tarasem Morozem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, o neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 58 ICm 161/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810 s. r. o., se sídlem v Plesné, Dlouhá 389, PSČ 351 35, identifikační číslo osoby 25235851, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 17310/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2024, č. j. 58 ICm 161/2020, 104 VSPH 578/2024-236 (KSPL 58 INS 17310/2018), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2020, č. j. 58 ICm 161/2020-98: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810, s. r. o.) domáhal určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 2. března 2017 (dále jen „zástavní smlouva“) s žalovaným (CORI MUCIDA s. r. o.) [respektive jeho právním předchůdcem], a na jehož základě byly uskutečněny platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 2. května 2017 (dále jen „smlouva o poskytování bankovních služeb“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit společnosti Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body II. až V. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč (bod VI. výroku). [4] Rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení (body VII. a VIII. výroku). 2. Prvním výrokem doplňujícího rozsudku ze dne 30. dubna 2021, č. j. 58 ICm 161/2020-129, insolvenční soud doplnil výrok rozhodnutí tak, že: [1] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smluvního závazku s žalovaným (respektive jeho právním předchůdcem), na jehož základě byly platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného provedeny, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod IX. výroku). [2] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v provedení plateb dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body X. až XIII. výroku). Druhým výrokem doplňujícího rozsudku insolvenční soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vyhlášení doplňujícího rozsudku. 3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2021, č. j. 58 ICm 161/2020, 104 VSPH 877/2020-142 (KSPL 58 INS 17310/2018), změnil výroky II. až VIII. rozsudku insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020 tak, že se „žaloba doručená dne 22. července 2020“ odmítá (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu nabyl rozsudek insolvenčního soudu právní moci, neboť žádný z účastníků v této části nepodal odvolání. 4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 29/2022, posléze uveřejněným pod číslem 4/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „zrušující rozsudek“): [1] Zrušil rozsudek odvolacího soudu. [2] Dále zrušil v bodech II. až VIII. výroku rozsudek insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020 a ve druhém výroku o nákladech řízení i doplňující rozsudek insolvenčního soudu ze dne 30. dubna 2021. [3] Ve zrušeném rozsahu vrátil Nejvyšší soud věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Rozsudkem ze dne 28. června 2024, č. j. 58 ICm 161/2020-216, insolvenční soud: [1] Určil, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body I. až IV. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč (bod V. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body VI. a VII. výroku). 6. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem: [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 28. června 2024 tak, že žaloba o určení neúčinnosti oněch opomenutí dlužníka a o zaplacení částky 2 772 651 do majetkové podstaty dlužníka se odmítá (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). 7. Odvolací soud – cituje § 111, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na základě názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že hmotněprávní účinky změněného návrhu nastaly dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu, tj. v poměrech dané věci 22. července 2020 (nikoliv dne, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu, tj. 13. ledna 2020), až tímto dnem se tedy staví běh prekluzivní lhůty dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku nastaly 16. ledna 2019, přičemž sporné platby byly uskutečněny ve dnech 31. října 2018, 1. listopadu 2018 a 14. ledna 2019 (tedy po zahájení insolvenčního řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku), odvolací soud uzavřel, že odpůrčí nárok uplatněný žalobcem (formou eventuálního petitu, když primární petit byl pravomocně zamítnut bodem I. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020) v podání ze dne 22. července 2020, jímž žalobce odporoval právnímu jednání (opomenutí) dlužníka v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, byl podán opožděně, tedy po uplynutí lhůty 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem již vyřešené právní otázce, která má být posouzena jinak, jakož i na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby je změnil. 9. Dovolatel konkrétně předkládá tyto otázky: [1] Vztahuje se na podání odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona prekluzivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona? [2] Může soud bez ohledu na rozhodnutí o určení neúčinnosti právního jednání přiznat žalobou druhý uplatněný nárok na plnění z titulu bezdůvodného obohacení? 10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že na podání odpůrčí žaloby proti úkonům dlužníka učiněným v rozporu s § 111 insolvenčního zákona se nevztahuje prekluzivní lhůta jednoho roku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že jeho podání ze dne 22. července 2020 bylo učiněno opožděně. Odkazuje přitom na zrušuj