29 ICdo 36/2021 – Nejvyšší soud

KSHK 45 INS XY 45 ICm XY 29 ICdo 36/2021-307 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Petry Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Š. K., narozeného XY, zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, PSČ 530 02, proti žalované JUDr. Šárce Veskové, se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, PSČ 500 06, jako insolvenční správkyni dlužníka BERIL - EXIM s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BERIL - EXIM s. r. o., se sídlem ve Vysokově 140, PSČ 549 12, identifikační číslo osoby 25945840, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 45 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Mgr. Ing. Petra Hýsková, jako insolvenční správkyně dlužníka Š. K.) domáhala vůči žalované [JUDr. Šárce Veskové, jako insolvenční správkyni dlužníka BERIL - EXIM s. r. o. (dále též jen „B. s. r. o.“)] určení, že pohledávka Š. K. (dále též jen „Š. K.“) ve výši 13 452 758,89 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (B. s. r. o.) je po právu a považuje se zjištěnou co do pravosti a výše (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že nárok žalobkyně není promlčen. Cituje ustanovení § 193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na protokol z přezkumného jednání ze dne 7. března 2017, odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož popěrný úkon žalované odpovídá procesnímu úkonu dle § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jeho obsah je jasný a srozumitelný. Na neúčinnost popěrného úkonu nelze usuzovat ani z toho, že důvody popření „se nacházejí na formuláři“ v kolonce „důvod vzniku zajištění“. Z přezkumného listu plyne, že žalovaná pohledávku popřela proto, že dlužník neodpovídá za vznik škody, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti dlužníka. Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud posoudil kupní smlouvu ze dne 22. května 2007 uzavřenou mezi Š. K. (jako kupujícím) a dlužníkem B. s. r. o. (jako prodávajícím) jako smlouvu platnou, když s odkazem na § 409 a § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, konstatoval, že ve smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávajícího. Smlouvu ze dne 26. června 2007, o záměně účastníků oné kupní smlouvy, vyhodnotil odvolací soud jako nepojmenovanou smlouvu, kterou Š. K. nebyl zmocněn k vymáhání škod po dodavateli (dlužníku B. s. r. o.). Rovněž leasingovou smlouvu uzavřenou mezi Š. K. a společností Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o. (dále jen „společnost DL“) odvolací soud posoudil jako platnou. Uzavřel, že v dané věci není žalobkyně věcně legitimována. Š. K. se nikdy nestal vlastníkem autojeřábu; po zaplacení kupní ceny se jeho vlastníkem stala společnost DL. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. S odkazy na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se určuje, že pohledávka dovolatelky je po právu ve výši 13 452 758,89 Kč. 5. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil popěrný úkon žalované, který je podle dovolatelky neúčinný z důvodu neurčitosti. Uvádí, že formulace žalované uvedená při popření u zvláštního přezkumného jednání „popírá v plné výši co do pravosti a výše“, i ve vyrozumění ze dne 23. března 2018, v němž je uvedeno „insolvenční správce popírá pravost pohledávky, a to v plné výši“ je nesrozumitelná. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“). 6. Dále dovolatelka tvrdí, že odvolací soud vydal překvapivý rozsudek, když účastníky řízení nepoučil o svém odlišném právním názoru o neexistenci věcné legitimace žalobkyně. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16. 7. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. 8. Dovolatelka podala dovolání výslovně „do všech bodů výroku“ rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl bez dalšího podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). 9. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 10. Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o účincích popěrného úkonu insolvenční správkyně), je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 11. Nejvyšší soud v R 76/2002, jehož závěry se uplatní i v insolvenčních poměrech (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 137/2017) a k nimž se Nejvyšší soud přihlásil mimo jiné např. v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“), nebo v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval úsudek, podle něhož popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). 12. Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [R 39/2019]. V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. Srov. opět R 39/2019, nebo důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 110/2017, a ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021. 13. Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce. K tomu viz R 39/2019. 14. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 54/2021 pak Nejvyšší soud doplnil, že při výkladu popěrného úkon