29 ICdo 40/2017 – Nejvyšší soud

KSPH 56 INS 873/2010 56 ICm 3667/2014 29 ICdo 40/2017-118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Boženy Němcové 2625, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, proti žalovanému 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26 12 67 88, jako insolvenčnímu správci dlužníka VESTAP Pardubice s. r. o., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm 3667/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VESTAP Pardubice s. r. o., se sídlem v Mikulovicích, V Zahradách 54, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 47 47 03 64, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 873/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014, 101 VSPH 424/2016-93 (KSPA 56 INS 873/2010), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014, 101 VSPH 424/2016-93 (KSPA 56 INS 873/2010), se mění takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. dubna 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014-67, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014-75, se mění takto: Určuje se, že pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPA 56 INS 873/2010, podle platebních výměrů ze dne 22. prosince 2010, č. j. 216197/10/248980604122, ve výši 549.687,- Kč, a č. j. 216198/10/248980604122, ve výši 3.114.897,- Kč, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014-67, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014-75, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): 1) Zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Pardubický kraj) ve výši 549.687,- Kč, vzniklá z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně do Státního fondu životního prostředí ČR, vyměřená platebním výměrem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 216197/10/248980604122, který nabyl právní moci dne 22. ledna 2011, a pohledávka žalobce ve výši 3.114.897,- Kč, vzniklá z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu, vyměřená platebním výměrem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 216198/10/248980604122, které nabylo právní moci dne 22. prosince 2010, uplatňované v insolvenčním řízení dlužníka (VESTAP Pardubice s. r. o.), vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPA 56 INS 873/2010, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. 2) Žalobci uložil zaplatit žalovanému (1. správcovské a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 18.149,43 Kč. Insolvenční soud po provedeném dokazování – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) a odst. 3, § 170 písm. d) a § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) a § 44a odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a z ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – uzavřel, že „odvod za porušení rozpočtové kázně má sankční povahu, protože nastupuje až v případě porušení povinnosti příjemcem dotace“. Nejde tak o prosté vrácení dotace, byť se jejich výše shoduje. Proto insolvenční soud – ztotožňuje se s odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 101 VSPH 308/2015-176 [(správně „č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011“)] – dovodil, že obě pohledávky, které vznikly právní mocí platebních výměrů, tj. 22. ledna 2011, což bylo po rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. dubna 2010), jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č. j. 56 ICm 3667/2014, 101 VSPH 424/2016-93 (KSPA 56 INS 873/2010), k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.124,- Kč (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že ze skutkových zjištění insolvenčního soudu jednoznačně vyplývá, že „v dané věci jde o jiné porušení rozpočtové kázně dlužníkem, jímž je nesprávné použití poskytnuté dotace, a spočívá v tom, že dlužník nevykonával podnikatelskou činnost, pro kterou mu byly dotace poskytnuty, po stanovenou dobu“. Z toho logicky vyplývá – pokračoval odvolací soud – že svým obsahem v případě takového odvodu jde o mimosmluvní peněžitou sankci stanovenou zákonem, tudíž jde o pohledávku podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona, tedy o pohledávku, která se neuspokojí žádným ze způsobů řešení úpadku. Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním (byť se nazývá z hlediska daňového řádu daní) sankčního charakteru a jde o peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou v zákoně o rozpočtových pravidlech. „Sporné pohledávky jsou sice pohledávkami upravenými právními předpisy veřejného práva, ale insolvenční zákon upravuje uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, jež mají původ jak v předpisech veřejného práva (v dané věci v zákoně o rozpočtových pravidlech), tak v přepisech práva soukromého např. v občanském zákoníku, a je naopak třeba na tyto typy pohledávek nahlížet stejně, bez rozlišování toho, že jde o pohledávku upravenou v právním přepisu veřejného práva či práva soukromého“. Odvolací soud přitom vycházel ze závěrů formulovaných Nejvyšším správním soudem v „rozhodnutí ze dne 26. října 2005, č. j. Afs 81/2004-54“, podle nichž „právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezespornosti, s sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce (v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních přepisech, či dokonce odvětvích. Zmíněnému principu by proto zjevně odporovalo, pakliže by bylo nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou přepisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako pohledávky daňové a nepoužívá termín mimosmluvní sankce, který je uveden v § 170 písm. d) insolvenčního zákona, a který musí být jednotně aplikován na všechny druhy pohledávek, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to, že peněžitou mimosmluvní sankci zakotvuje zákon o rozpočtových pravidlech, tedy zákon práva veřejného“. Proto odvolací soud v poměrech dané věci uzavřel, že „sporné pohledávky jsou mimosmluvními (zákonnými) sankcemi stanovenými v zákoně o rozpočtových pravidlech, které byly dlužníku uloženy platebními výměry žalobce, a v nich uvedené peněžité částky nejsou svým způsobem vrácením účelové dotace, či návratné výpomoci ze státního rozpočtu, a z důvodů shora uvedených nejde ani o daně ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje (ve vztahu k výroku ve věci samé) za to, že otázka charakteru odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vazbě na insolvenční řízení dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a určil, že pohledávky žalobce jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečným způsobem vypořádal s charakterem pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení. Současně snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož porušení rozpočtové kázně „není správným deliktem“ a stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není „trestní sankcí“. Cílem odvodu za porušení rozpočtové kázně je navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity za účelem a v souladu s podmínkami určenými pro jejich čerpání; proto odvod za porušení rozpočtové kázně není ani mimosmluvní sankcí podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Současně snáší argumenty ve prospěch názoru, že odvod za porušení rozpočtové kázně je způsobilý být pohledávkou za majetkovou podstatou podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovol