29 ICdo 76/2017 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS 37764/2013 193 ICm 2398/2014 29 ICdo 76/2017-232 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce immigon portfolioabbau ag, se sídlem ve Vídni, Peregringasse 2, PSČ 1090, Rakouská republika, registrační číslo osoby 116476p, zastoupeného Mgr. Richardem Hořejším, advokátem, se sídlem v Praze 6, Václavkova 343/20, PSČ 160 00, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka CLANROY a. s., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 2398/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CLANROY a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26426927, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 37764/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 ICm 2398/2014, 101 VSPH 521/2016-146 (MSPH 93 INS 37764/2013), takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 ICm 2398/2014, 101 VSPH 521/2016-146 (MSPH 93 INS 37764/2013), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech řízení; ve zbytku se dovolání zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 193 ICm 2398/2014-109, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na vyloučení peněžních prostředků ve výši 36 194 846,50 Kč blokovaných na původním účtu č. XY (dále jen „běžný účet dlužníka“) vedeném u Komerční banky a. s. (dále jen „banka“), a dnes blokovaných na vnitřním účtu banky č. XY (dále jen „vnitřní účet banky“), z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 14. listopadu 2013 uzavřel žalobce (immigon portfolioabbau ag, tehdy ještě pod firmou Österreichische Volksbanken-Aktiengesellschaft) s pozdějším insolvenčním dlužníkem (CLANROY a. s.) jako dražebníkem smlouvu o provedení opakované nedobrovolné dražby č. N65885, a to za účelem provedení dražby ve smlouvě specifikovaných nemovitostí – pozemků v katastrálním území Hrabová, obec Ostrava (dále jen „nemovitosti“), ve vlastnictví společnosti Marpex, s. r. o. (dále jen „společnost M“), které byly předmětem zástavních práv zřízených ve prospěch žalobce (dále jen „smlouva o dražbě“). 2/ Dne 9. prosince 2013 se konala dražba, při níž došlo k vydražení nemovitostí za cenu ve výši 36 449 500 Kč. Vydražitelem se stala společnost PTÁČEK – správa, a. s. (dále jen „společnost P“), která složila na běžný účet pozdějšího insolvenčního dlužníka v den dražby dražební jistotu ve výši 800 000 Kč. 3/ Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 23. prosince 2013, č. j. KRPA-505343-9/TČ-2013-001193-1-DŠ, byly dle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) [dále také jen „tr. ř.“], zajištěny finanční prostředky na účtu vedeném bankou pro pozdějšího insolvenčního dlužníka. 4/ Dne 30. prosince 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, které je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 93 INS 37764/2013. 5/ Dne 8. ledna 2014 společnost P složila na účet dlužníka zbývající část ceny za vydražené nemovitosti ve výši 35 649 500 Kč, přičemž šlo o „běžný“ účet dlužníka a nikoli o speciální účet zřízený pro účely předmětné dražby. 6/ Usnesením ze dne 21. ledna 2014, č. j. 24 Nc 901/2014-273, Obvodní soud pro Prahu 5 k návrhu žalobce v tomto sporu nařídil předběžné opatření, kterým dlužníku uložil, aby se zdržel nakládání s peněžitými prostředky na svém běžném účtu s výjimkou provedení úhrady částky ve výši 36 194 846,50 Kč na bankovní účet žalobce. Současně bance uložil, aby se zdržela provádění výplat z tohoto účtu. 7/ Žalobce do insolvenčního řízení přihlásil pohledávky ve výši 36 194 846,50 Kč, přičemž tvrzeným důvodem jejich vzniku je stejný požadavek jako v tomto řízení, tedy právo věřitele na vydání výtěžku dražby provedené dle smlouvy o dražbě. Pohledávka byla zjištěna na přezkumném jednání dne 10. dubna 2014. 8/ Usnesením ze dne 27. ledna 2014, č. j. MSPH 93 INS 37764/2013-A-23, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovanou. 9/ Dopisy ze dne 3. a 7. února 2014 žalobce vyzval žalovanou a dlužníka k vydání částky 36 194 846,50 Kč. 10/ Dopisem ze dne 12. února 2014 banka sdělila žalované, že pro dlužníka eviduje peněžní prostředky v celkové výši 46 656 789,82 Kč s tím, že po zániku běžného účtu dlužníka jsou blokovány na vnitřním účtu banky z důvodu zajištění dle § 79a odst. 1 tr. ř. 11/ Vyrozuměním ze dne 20. června 2014 žalovaná sdělila žalobci, že zahrnula do majetkové podstaty dlužníka peněžní prostředky v celkové výši 46 656 789,82 Kč blokované původně na běžném účtu dlužníka vedeném bankou, a současně jej poučila o možnosti podat vylučovací žalobu. 12/ Žaloba byla podána dne 16. července 2014. 13/ Dopisem ze dne 9. února 2015 sdělila banka Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, k č. j. KRPA-505343-162/TČ-2013-000093-NL, že peněžní prostředky ve výši 46 656 789,82 Kč blokované původně na běžném účtu dlužníka jsou nadále blokovány na vnitřním účtu banky. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 224 odst. 1 a § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 118, § 126 odst. 1 a § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněného pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2006“), který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu – uzavřel, že není na místě (včasné) vylučovací žalobě vyhovět, protože „žalobce se nedomáhá vyloučení jednotlivě určitelných bankovek či mincí, a tím, že peněžní prostředky dorazily na běžný bankovní účet, došlo k jejich splynutí s ostatním prostředky“. Za nedůvodný označil insolvenční soud odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, neboť odkazované rozhodnutí (respektive jeho část citovaná žalobcem) vycházelo z jiného skutkového stavu a posuzovalo jiné právní otázky ohledně společného jmění manželů, nikoli to, zda sporné finanční prostředky zůstaly v majetkové podstatě oddělené a rozpoznatelné. Naopak, z části „žalobcem selektivně zamlčeného“ závěru zmiňovaného rozhodnutí plyne, že je na místě hodnotit nárok žalobce vůči majetkové podstatě jako pohledávku, nikoliv jako nárok na vydání věci. Insolvenční soud dále konstatoval, že žalobci nesvědčilo vlastnické právo k předmětným peněžním prostředkům proto, že cenu dosaženou vydražením uhradila společnost P na účet dlužníka jako dražebníka. Tím totiž vznikla žalobci pouze pohledávka za dlužníkem na vydání výtěžku dražby ve smyslu § 59 popřípadě § 60 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, kterou musel přihlásit, a jež bude uspokojována jedině v rámci rozvrhu spolu s ostatními věřiteli. Podle insolvenčního soudu zákon o veřejných dražbách (bez ohledu na název) nemá „charakter klasického veřejnoprávního předpisu“ v tom smyslu, že upravuje práva a povinnosti účastníků dražebního procesu – v daném případě žalobce jako dražebního věřitele a dlužníka jako dražebníka, vše je založeno obligatorně písemnou smlouvou o provedení dražby a jde tedy bez pochyb o vztahy závazkově právní, které vznikají písemnou smlouvou dle § 39 zákona o veřejných dražbách (v daném případě šlo o dražbu nedobrovolnou, která byla prováděná na návrh dražebního věřitele). Tímto zákonem je pak upraven režim nakládání s výtěžkem dražby, jsou zde upravena a zakotvena práva a povinnosti dražebníka a v případě jejich neplnění jde o porušení závazkového vztahu a dražebnímu věřiteli vzniká pohledávka vůči dražebníku z titulu nároku na zaplacení částky představované příslušnou částí výtěžku, a to v intencích toho, jak je režim naložení s výtěžkem upraven právě tímto zákonem. Nebyly dány ani důvody pro aplikaci § 208 insolvenčního zákona, neboť „byť je výčet takto ‚preferovaných‘ věřitelů demonstrativní, je zřejmé, že zákonodárce měl v prvé řadě na mysli režim práva veřejnoprávního, tj. i režim veřejnoprávních pohledávek, když zákon o veřejných dražbách – a závazkové vztahy v rámci tohoto zákona vzniklé – veřejnoprávní charakter bezpochyby nemají. Výtěžek dražby, byť veřejné, tak soud nemůže považovat za majetek, se kterým lze podle zvláštního