29 Nd 778/2023

Na základě žaloby podané u něj dne 25. dubna 2023 Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) uložil žalovaným (1/ Celnice SC s. r. o. a 2/ I. M.) směnečným platebním rozkazem ze dne 12. června 2023, č. j. 53 Cm 15/2023-15, aby do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili žalobci (Raiffeisenbank a. s.) společně a nerozdílně částku 5 miliónů Kč s 6% úrokem z této částky za dobu od 14. dubna 2023 do zaplacení, odměnu ve výši 1.666,66 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 250.834 Kč, nebo aby v téže lhůtě podali proti směnečnému platebnímu rozkazu (odůvodněné) námitky.

Podáním datovaným 3. července 2023, doručeným soudu téhož dne (č. l. 17-18) vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky první žalovaný a podáním datovaným 13. července 2023, doručeným soudu 14. července 2023 (č. l. 20-21) vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky druhý žalovaný. V podáních též vznesli námitku místní nepříslušnosti soudu.

Usnesením ze dne 15. srpna 2023, č. j. 53 Cm 15/2023-32, soud prvního stupně zamítl námitky místní nepříslušnosti vznesené žalovanými.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2023, č. j. 5 Cmo 112/2023-38, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. srpna 2023.

Podáním datovaným 3. listopadu 2023 (č. l. 41) navrhli oba žalovaní, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Krajskému soudu v Ostravě. V návrhu poukázali na výsledek řízení o jejich námitkách místní nepříslušnosti a odůvodnili jej ekonomičností takového postupu, uvádějíce, že v obvodu Krajského soudu v Ostravě má první žalovaný faktické i rejstříkové sídlo a druhý žalovaný má v obvodu tohoto soudu bydliště.

Žalobce ve vyjádření ze 7. prosince 2023 (č. l. 50) s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí, poukazuje i na to, že projednávaná věc je běžnou směnečnou věcí; míní, že návrh na přikázání věci jinému soudu je obstrukčním jednáním žalovaných, jehož cílem je projednání věci neúměrně prodloužit.

Podle ustanovení § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (dále jen „o. s. ř.“), nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec 1). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).

Nejvyšší soud rozhodoval o návrhu na přikázání věci jako soud nejblíže společně nadřízený Městskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Ostravě, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem.

Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sb. rozh. obč. [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Důvody uváděné žalovanými přitom Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby byly způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy.

Obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu, nadto za stavu, kdy druhá strana sporu s takovým postupem nesouhlasí (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013).

Nejvyšší soud proto návrhu žalovaných na přikázání věci k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě nevyhověl.