29 NSCR 14/2015 – Nejvyšší soud

KSBR 39 INS XY 29 NSČR 14/2015-P20-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice  M. T., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu  v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS XY, o přihlášce pohledávky č. 20, o dovolání věřitele č. 18 M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1071/17, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSBR 39 INS XY, 1 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: [1] Usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. KSBR 39 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“): 1/ Odmítl přihlášku pohledávky č. 20 věřitele č. 18 M. R.  ve výši 1.690.000 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že právní mocí usnesení končí účast M. R. v insolvenčním řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 8. listopadu 2011 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice (M. T.) a téhož dne v 10.36 hodin nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. 2/ Usnesením ze dne 10. ledna 2013, č. j. KSBR 39 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice (bod I. výroku) a vyzval věřitele (kteří tak dosud neučinili), aby do 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky, s poučením, že k později podaným přihláškám se nebude přihlížet a takto uplatněné pohledávky nebudou uspokojeny v insolvenčním řízení (bod V. výroku). 3/ Lhůta stanovená pro přihlašování pohledávek věřitelů uplynula dne 11. února 2013. 4/ M. R. přihlásil pohledávku ve výši 1.690.000 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 9. května 2014 a předanou na poštu k přepravě dne 7. května 2014. 5/ V přihlášce M. R. uvedl, že ji přihlašuje jako zajištěnou na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality Uherské Hradiště ze dne 28. dubna 2009, č. j. ORUH XY (dále jen „usnesení o zajištění nemovitostí“), kterým bylo rozhodnuto o zajištění majetku dle § 79d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále též jen „tr. ř.“]. Předmět zajištění tvořily nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, a to: pozemky parcelních čísel XY (dále jen „nemovitosti“). Jako důvod vzniku pohledávky uvedl M. R. náhradu škody způsobenou trestným činem, která byla přiznána pravomocnými trestními rozsudky (rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. května 2010, č. j. 61 T XY, a ze dne 23. května 2011, č. j. 61 T XY). [3] Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k následujícím závěrům: 1/ O zajištění majetku nebylo rozhodnuto v trestním řízení, ve kterém soud rozhodl o náhradě škody (rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. května 2011), když usnesení o zajištění nemovitostí bylo vydáno v jiném trestním řízení. Ustanovení § 173 odst. 1 (věty třetí) insolvenčního zákona proto na věc nelze aplikovat a M. R. měl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku. 2/ Přihláška pohledávky č. 20 však byla podána po uplynutí této lhůty, takže ji insolvenční soud odmítl jako opožděnou. [4] K odvolání M. R. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSBR 39 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. [5] Odvolací soud vyšel dále z toho, že: 1/ Podle usnesení o zajištění nemovitostí šlo o  nemovitosti ve vlastnictví dlužnice (tehdy pod příjmením M.) a Mgr. R. M. (dále jen „R. M.“). 2/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. května 2011 byla dlužnice (tehdy pod příjmením M.) uznána vinnou, že opakovaně v úmyslu získat peníze a tyto použít pro vlastní potřebu, a to s vědomím, že nebude schopna v termínu splatnosti, a pravděpodobně ani později, takto získané peníze vrátit, s čímž byla srozuměna, neboť se nacházela ve velmi špatné finanční situaci, pak postupně vylákala finanční prostředky, a to mimo jiné též od M. R., čímž mu způsobila škodu ve výši 1.690.000 Kč. Tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5, písm. a/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), za který byla odsouzena a podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, z toho (mimo jiné) M. R. částku 1.690.000 Kč. [6] Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 47, § 48 a § 79d odst. 1 tr. ř. - dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 1/ Účelem právní úpravy zajištění nároku poškozeného obsažené v ustanoveních § 47 až § 49 tr. ř. a v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, je, aby byl v průběhu trestního řízení nebo bezprostředně po jeho skončení uspokojen z majetku obviněného nárok poškozeného na náhradu škody mu trestným činem způsobené nebo na vydání bezdůvodného obohacení; z toho plyne, že tu existuje oprávněný důvod pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí v civilním řízení přednostně ve prospěch osoby poškozené v trestním řízení, jestliže byl z její strany uplatněn nárok - podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - v době do zrušení zajištění, tedy nejpozději do uplynutí 2 měsíců od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku. Teprve dnem následujícím po právní moci zrušení zajištění (za situace nepodání návrhu na výkon rozhodnutí poškozeným) je majetek obviněného uvolněn pro postup při výkonu rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve vztahu ke třetím osobám, tj. ostatním oprávněným, disponujícím vykonatelným titulem proti obviněnému; „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, „č. j.“ (správně „sp. zn.“) 28 Cdo 4279/2011 [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Majetkem obviněného, který by mohl být zajištěn podle § 47 tr. ř., nejsou věci získané trestným činem, například věci zpronevěřené nebo odcizené. Zajistit nárok poškozeného rozhodnutím podle § 47 tr. ř. lze však na nemovitostech, které obviněný měl získat trestným činem podvodu podle § 250 „trestního zákona“ (rozuměj zákona č. 140/1961 Sb.) spáchaným vůči poškozenému, a které byly zapsány v katastru nemovitostí jako majetek obviněného. 2/ Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud konstatuje, že ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona má na mysli zajištění majetku podle ustanovení § 47 až § 49 tr. ř., kterým se zajišťuje nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo vydáním bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, a nikoliv zajištění podle ustanovení § 79d tr. ř., jehož účelem je zajištění majetku pro případ, že bude následně rozhodováno o jeho propadnutí. 3/ V trestním řízení, které skončilo pravomocným odsouzením dlužnice rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. května 2011, a kterým bylo dlužnici uloženo zaplatit M. R. náhradu škody ve výši 1.690.000 Kč, ovšem nebylo rozhodnuto o zajištění podle § 47 a násl. tr. ř., ale podle § 79d tr. ř. Proto byl M. R. povinen podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu ve lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku, což neučinil. Přihlášku pohledávky č. 20 odevzdal M. R. k poštovní přepravě až dne 7. května 2014, a proto insolvenční soud k takto pozdě uplatněné pohledávce nepřihlíží a pohledávka se v insolvenčním řízení neuspokojuje. [7] Proti usnesení odvolacího soudu podal M. R. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se mění v tom duchu, že přihláška pohledávky č. 20 se neodmítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [8] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávnost názoru, že slovní spojení „byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka“ použité v § 173 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje pouze na zajištění provedené podle § 47 tr. ř. a nikoli na zajištění podle § 79d tr. ř. [9] Dovolatel - cituje ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona - poukazuje na to, že zajištění majetku je v trestním řádu u