29 NSCR 140/2019

Usnesením ze dne 26. srpna 2019, č. j. KSLB 76 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (J. J.) ze dne 24. srpna 2019 (B-929), aby V. V. (dále jen „V. V.“) a M. P. (dále jen „M. P.“), ohlášení společníci insolvenčního správce dlužníka, jímž je K. byli zproštěni funkce.

Zamítnutí návrhu odůvodnil insolvenční soud tím, že V. V. a M. P. nejsou insolvenčními správci dlužníka, nýbrž (jen) ohlášenými společníky insolvenčního správce dlužníka (jímž je veřejná obchodní společnost).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2019, č. j. KSLB 76 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že je důvod návrh zamítnout, jelikož se netýká insolvenčního správce dlužníka (veřejné obchodní společnosti), nýbrž (jen) jeho ohlášených společníků.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje s poukazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že insolvenční soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť porušil jeho právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak především proto, že na řešení dovolatelem předestíraných právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.

Dovolací argumentace se soustřeďuje k výtkám ohledně činnosti insolvenčního správce dlužníka (veřejné obchodní společnosti); napadené rozhodnutí však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že návrhu nelze vyhovět, jelikož nejde o návrh, aby funkce byl zproštěn insolvenční správce (veřejná obchodní společnost), nýbrž o návrh, aby funkce byli zproštěni ohlášení společníci insolvenčního správce (V. V. a M. P.). Proti tomuto závěru se však dovolání argumentačně nevymezuje (a řešení těch otázek, jež dovolání klade, je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné).

Námitka, že soud porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces, vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková zmatečnostní vada řízení však není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.