29 NSCR 162/2022 – Nejvyšší soud

KSPH 67 INS XY 29 NSČR 162/2022-B-78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků V. P., narozeného XY, a E. P., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Zuzanou Firickou, advokátkou, se sídlem v Praze, Krkonošská 2001/16, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2021, č. j. KSPH 67 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. KSPH 67 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neschválil oddlužení dlužníků (V. P. a E. P.) [bod I. výroku] a prohlásil konkurs na jejich majetek, který bude projednán jako konkurs nepatrný (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 314 odst. 1, § 395 odst. 1 písm. a/ a b/, § 405 odst. 2 písm. b/ a § 412 odst. 1 písm. a/ a h/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že dlužníci sledují oddlužením nepoctivý záměr; ten shledal v jednání dlužníků vedoucímu k jejich úpadku, v tom, že dlužnice nevynakládá dostatečné úsilí k zajištění výdělečné činnosti, která by jí přinášela vyšší (či alespoň nějaký) příjem, dále ve skutečnosti, že dlužníci svým „obstrukčním jednáním vědomě způsobovali stav“, v němž podle svého mínění nemuseli platit pohledávku Společenství vlastníků jednotek XY (dále jen „věřitel S“), jakož i v tom, že neuvedli v seznamu majetku pohledávku z titulu náhrady škody vůči společnosti LANAVE, s. r. o. (dále jen „věřitel L“), která je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 127/2018. 3. Insolvenční soud ze struktury přihlášených pohledávek dovodil, že poté, kdy si v roce 2009 „vzali úvěr“, dlužníci „systematicky“ neplatili veřejnoprávní dluhy (daně, zdravotní a sociální pojištění) a dluhy vůči věřiteli S a místo toho upřednostňovali placení pohledávek novějších. Dlužnice je dlouhodobě (nejméně od roku 2012) nezaměstnaná, její žádost o přiznání invalidního důchodu byla zamítnuta a podle insolvenčního soudu „ve skutečnosti“ žádné zaměstnání nehledá. Ohledně svého bytu dlužníci v roce 2009 uzavřeli s úvěrujícím věřitelem L smlouvu o zajišťovacím převodu práva, na jejímž základě se věřitel L měl stát vlastníkem bytu; dlužníci však z průběhu exekučního řízení o vyklizení bytu zahájeného tímto věřitelem věděli „nejpozději od 3. prosince 2013“, že jsou vlastníky bytu a že mají z toho důvodu hradit příslušné platby věřiteli S. Dne 5. května 2014 pak dlužníci podali vůči věřiteli L žalobu o určení vlastnického práva k bytu, avšak když jim bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. února 2018, č. j. 8 C 200/2014-148, vyhověno, podali proti rozsudku odvolání, což podle insolvenčního soudu značí, že chtěli oddálit změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitosti, aby nemuseli věřiteli S hradit příslušné poplatky spojené s vlastnictvím bytu. Tvrzení dlužníka přednesené v průběhu insolvenčního řízení, že dlužníci v letech 2010 až 2019 platili věřiteli L za užívání bytu částku 5 000 Kč, je nepravdivé; stejně tak jsou nepravdivá předchozí vyjádření v prohlášeních o majetkových poměrech z let 2016 a 2018, že dlužníci (popřípadě jejich syn) platí „nájemné“ ve výši 5 600 Kč (popřípadě 5 731 Kč) měsíčně; poplatky spojené s vlastnictvím bytu začali dlužníci hradit věřiteli S až v průběhu roku 2019. Výrok o prohlášení (nepatrného) konkursu insolvenční soud odůvodnil tím, že dlužníci vlastní majetek (bytovou jednotku), takže je „předpoklad“ pro alespoň částečné uspokojení věřitelů. 4. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2021, č. j. KSPH 67 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a III. výroku. 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 395 a § 389 odst. 1 insolvenčního zákona, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužníci oddlužením sledovali nepoctivý záměr, neboť postrádá snahu dlužníků poctivě se vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou a k úpadku vedoucí správou jejich majetku. Zohlednil přitom i podnět insolvenční správkyně, která poukázala na skutečnost, že dlužníkům vznikl za období let 2012-2019 dluh vůči věřiteli S ve výši 437 586 Kč, s tím, že po celou dobu (tedy i po dobu sporu s věřitelem L) byt užívali; vznik dluhu dlužníci v insolvenčním řízení zdůvodnili tím, že nebyli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Dlužníci tak „spotřebovávali veškeré energie i služby“ s vědomím, že jejich „útrata“ jde k tíži ostatních členů věřitele S; nespláceli ani úvěr, na jehož základě získali „finanční obnos“. Není ničím doloženo, že dlužnice „shání práci“ za situace, kdy je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a na opakované výzvy insolvenčního soudu naposledy reagovala tak, že „po prázdninách roku 2021 si již nějakou práci najde“. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatelé namítají (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Lze v lehkomyslném jednání dlužníků, které vedlo k jejich úpadku, spatřovat nepoctivý záměr? Lze spatřovat nepoctivý záměr dlužníků v tom, že preferovali před úpadkem některé věřitele (poskytovatel internetu, telefonu, vody, elektřiny) na úkor jiných věřitelů? [2] Lze z faktu, že dlužnice nevynakládá dostatečné úsilí při nalezení zaměstnání, usuzovat na její nepoctivý záměr? Lze takto přičíst i nepoctivý záměr manželu dlužnice, který má dostatečný příjem? [3] Lze z neuvedení veškerého majetku v prohlášení dlužníka usuzovat na nepoctivý záměr, pokud taková informace byla uvedena na jiném místě v rámci insolvenčního návrhu? 7. Dovolatelé blíže argumentují, že podaným insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se snažili dosáhnout „nového začátku“. Mají za to, že k naplnění kritéria nepoctivého úmyslu nestačí preference některých věřitelů na úkor jiných, neboť jde o standardní jednání většiny dlužníků. Dále uvádějí, že platby spojené s užíváním bytu začali hradit ihned poté, co byli zapsáni jako vlastníci bytu do katastru nemovitostí. Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že se stará o svoje příbuzné a má zdravotní problémy, proto nemůže najít dlouhodobě práci. Neuvedení pohledávky v seznamu majetku bylo z jejich strany neúmyslnou chybou, nikoliv úmyslným skrýváním majetku. 8. Věřitel S ve vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání dlužníků odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl; poukazuje přitom zejména na skutečnost, že s dlužníky vede „mnohaletý soudní spor o úhradu dlužných plateb“, který dlužníci „vědomě prodlužovali“, takže ostatní vlastníci bytů v domě se již zhruba devět let skládají na náklady spojené s bytem dlužníků (včetně nákladů za teplo a vodu). 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena ohledně posuzování nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení v následujících závěrech: 12. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insol