29 NSCR 179/2018 – Nejvyšší soud

KSPH 64 INS 8038/2017 29 NSČR 179/2018-A-71 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka KORAMO, s. r. o., se sídlem v Kutné Hoře, Sportovců 364, PSČ 284 01, identifikační číslo osoby 27158691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 8038/2017, o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o., se sídlem v Praze 2, Balbínova 16, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26003678, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, PSČ 147 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, takto: I. Dovolání proti té části druhého výroku usnesení ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, kterou Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, se odmítá. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 9. března 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017-A-38, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o. tak, že (mimo jiné): 1/ Zjistil úpadek dlužníka KORAMO, s. r. o. (bod I. výroku). 2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Pavla Bureše (bod III. výroku). 4/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku). K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením: 1/ Odmítl odvolání proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (druhý výrok). Odvolací soud - cituje § 3 odst. 1, 2 a 4, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu - dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu insolvenční soud uložil usnesením ze dne 4. května 2017 (§ 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona). Odvolací soud doplnil dokazování přihláškami pohledávek (11 věřitelů), splatnými před vydáním usnesení insolvenčního soudu, a uzavřel, že vyjma pohledávky věřitele PRESBETON Nova, s. r. o. (vůči níž vznesl námitku promlčení) dlužník nezpochybnil existenci pohledávek, jejichž celková výše činí cca 2 850 000 Kč, ani nevyvrátil domněnky platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona. Odvolání proti výrokům o prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce shledal nedůvodným s poukazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu. Závěrem odmítl námitku dlužníka o absenci výroku o mezinárodní příslušnosti, s tím, že v dané věci nelze aplikovat článek 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení již proto, že insolvenční řízení bylo zahájeno 18. dubna 2017. Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku přípustnosti přezkoumání zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu podle § 128a insolvenčního zákona v odvolacím řízení s ohledem na znění § 141 odst. 2 insolvenčního zákona. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že odvolací soud se nezabýval tím, že jeho majetek (s rezervou) postačuje k úhradě všech nepopřených pohledávek. Dovolatel namítá, že měl-li být insolvenční návrh odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost podle § 128a odst. 1 insolvenčního zákona, nelze užít pravidlo stanovené v § 141 odst. 2 insolvenčního zákona. Jinak by nebylo možné napravit, že insolvenční návrh nebyl odmítnut pro jeho bezdůvodnost. Dále tvrdí, že porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady uvedené v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že posuzoval jeho úpadek na základě jiných skutkových okolností než insolvenční soud, a že nezohlednil popření pravosti přihlášených pohledávek. Konečně argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil námitku, podle které disponuje dostatečným majetkem k úhradě nepopřených pohledávek. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání se netýká žádného z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.; zbývá proto určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání směřuje proti celému druhému výroku napadeného usnesení, tedy i proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce). Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i výrok o ustanovení insolvenčního správce je výrokem závislým na rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Tato závislost se projevuje (jen) tím, že bez předchozího vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nemůže být vydáno ani rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ani (dřívější) rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce. Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, přitom nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu nebo k rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku právně bezvýznamné. Žádná z dlužníkových námitek směřujících v podaném dovolání proti napadenému usnesení nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení o prohlášení konkursu ani předpoklady pro vydání usnesení o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku. Otázky předkládané dovolacímu soudu k řešení jsou ve vztahu k těmto výrokům právně bezvýznamné a důvod připustit dovolání k jejich zodpovězení dán není (srov. obdobně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku, dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu (tedy v části, kterou odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o úpadku dlužníka) shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázek dovoláním otevřených. Právní posouzení vě