29 NSCR 204/2022 – Nejvyšší soud

KSOS 40 INS 1551/2008 29 NSČR 204/2022-B-220 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka KUBDAT Software, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25351036, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 1551/2008, o zproštění funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2022, č. j. KSOS 40 INS 1551/2008, 3 VSOL 593/2021-B-92, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 20. října 2021, KSOS 40 INS 1551/2008-B-85, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (KUBDAT Software, s. r. o. „v likvidaci“), došlý soudu dne 23. srpna 2021 (B-73), aby Mgr. Petr Poloček (dále jen „insolvenční správce“) byl zproštěn funkce insolvenčního správce. 2. Insolvenční soud – cituje § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – považoval návrh na zproštění insolvenčního správce funkce za zjevně bezdůvodný a účelový s tím, že jediným důvodem pro jeho podání je protahování insolvenčního řízení, což odporuje § 5 insolvenčního zákona a zásadám insolvenčního řízení. Dodal, že dlužník netvrdí žádné relevantní skutečnosti, které by měly být důvodem ke zproštění funkce insolvenčního správce, neboť argumentaci směřuje pouze proti konečné zprávě. 3. Podle insolvenčního soudu insolvenční správce postupuje řádně, s odbornou péčí a pravidelně informuje insolvenční soud o stavu insolvenčního řízení. Je v souladu s insolvenčním zákonem a se zájmy věřitelů, že insolvenční správce poté, co byl zpeněžen veškerý majetek sepsaný v soupisu majetkové podstaty, a poté, co byly ukončeny všechny incidenční spory, přikročil k předložení konečné zprávy. 4. Insolvenční soud neshledal důvod pro zproštění insolvenčního správce funkce ani na základě tvrzení uvedených dlužníkem v podání ze dne 29. srpna 2021 (B-77). Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), insolvenční soud zdůraznil, že osoba ustanovená insolvenčním správcem, které následně zanikne oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 40 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, nadále zůstává insolvenčním správcem dlužníka, neboť rozhodnutí o ustanovení do funkce nepozbývá účinnosti a tato skutečnost není ani důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce. 5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu. 6. Odvolací soud předeslal, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 135/2016, že ač insolvenční zákon rozlišuje mezi odvoláním insolvenčního správce z funkce a zproštěním funkce insolvenčního správce, v obou případech jde o to, zda je dán (jakýkoliv) zákonem předpokládaný důvod, pro který insolvenční správce nemůže pokračovat ve výkonu funkce. Cituje § 7, § 31 odst. 1, § 32 a § 36 insolvenčního zákona, odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že v dlužníkem uváděných tvrzeních není důvod pro zproštění insolvenčního správce funkce podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona a není dán ani jiný důvod, který by měl vést k odvolání insolvenčního správce z funkce podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona. K námitce dlužníka, že insolvenční soud není nezávislý, ani nestranný, je-li zástupcem věřitelů v insolvenční věci, odvolací soud odkázal na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. Pl. ÚS 23/14. Insolvenční soud tedy může hájit společný zájem věřitelů potud, je-li v souladu s účelem insolvenčního řízení podle § 1 písm. a/ insolvenčního zákona a nekoliduje-li se zájmy jiných účastníků řízení (včetně ochrany právem chráněných zájmů dlužníka) a s úkolem státu zajistit v insolvenčním řízení ochranu všech těchto zájmů podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. 7. K argumentaci dlužníka, že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro výkon funkce, neboť mu zaniklo oprávnění k výkonu funkce, odvolací soud uvedl, že insolvenční soud správně vyšel ze závěrů R 60/2014, jelikož zánik oprávnění k výkonu činnosti insolvenčního správce podle § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, nemá za následek zánik oprávnění jednat za dlužníka a nutnost nového jmenování insolvenčního správce do funkce a rovněž neznamená zánik obecných a kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce insolvenčního správce. 8. Námitky dlužníka týkající se nesprávnosti soupisu majetkové podstaty považoval odvolací soud za nedůvodné, neboť skutečnosti, z nichž dlužník dovozuje, že došlo k „vytunelování“ jeho majetku, měly nastat v letech 2002 a 2003, tedy téměř 5 let před rozhodnutím o úpadku a v době, kdy již probíhala likvidace. Údajný neúplný rozsah majetkové podstaty tak nemůže být kladen k tíži insolvenčního správce. 9. Konečně k opakované námitce neexistence pohledávky věřitele č. 3 (Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště Ostrava) odvolací soud uvedl, že insolvenční řízení je složeno z několika samostatných fází, které se zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé kroky a postupy nevratnými. Ve fázi konečné zprávy tak nelze zvrátit fakt, že pohledávka P3 je zjištěna co do důvodu i výše. 10. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, respektive i z toho důvodu, že závisí na vyřešení dovolacím soudem již posuzované otázky, která by měla být vyřešena jinak. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení a usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 11. Dovolatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá, zda insolvenční správce splňuje předpoklady pro výkon činnosti insolvenčního správce. Má za to, že insolvenční správce nesplňuje ani kvalifikační ani obecné předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce, nadto mu oprávnění vykonávat činnost zaniklo již k 1. lednu 2010 na základě § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Dovolatel upozorňuje zejména na skutečnost, že insolvenční správce nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce; soudům vytýká, že se touto námitkou nezabývaly. 12. Závěrem dovolatel navrhuje, aby se Nejvyšší soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 241 o. s. ř., neboť ten je podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. 13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 16. Ustanovení § 31 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Srov. v této souvislosti zejména závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a k nimž se posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 78/2013, nebo v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 17. Z § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost) insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona. Ve výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka tak může a – pokud tomu nebrání důležité důvody – bude pokračovat insolvenční správce ustanovený insolvenčním soudem. Uvedený závěr Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněném pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se přihlásil k předchozím dílčím judikaturním výstupů