29 NSCR 28/2021 – Nejvyšší soud

KSOS 39 INS XY 29 NSČR 28/2021-B-108 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice M. B., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o zrušení schváleného oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph. D., advokátkou, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2021, č. j. KSOS 39 INS XY, 3 VSOL XY, takto: I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2021, č. j. KSOS 39 INS XY, 3 VSOL XY, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. KSOS 39 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zrušil oddlužení dlužnice M. B. (bod I. výroku). [2] Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku) a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 412, § 414 a § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 a dále ve znění zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (ve znění pozdějších předpisů) – dospěl k závěru, že dlužnice dlouhodobě neplní podstatnou část svých povinností vyplývajících z ustanovení § 412 insolvenčního zákona a očekávaná míra uspokojení (nezajištěných) věřitelů činí 0,96 %, takže jsou splněny předpoklady pro postup podle § 418 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, když nejde o stav převážně způsobený v důsledku okolností souvisejících s mimořádným opatřením při epidemii (§ 14 odst. 3 zákona č. 191/1990 Sb.). 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. ledna 2021, č. j. KSOS 39 INS XY, 3 VSOL XY: [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok). [2] Odmítl odvolání proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 412 odst. 1 a § 418 insolvenčního zákona a z ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 5. Jsou splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (dlužnice neusilovala o získání příjmu, zatajila příjem získaný brigádně v zahraničí a přijímala na sebe nové závazky, které nebyla schopna splnit v době jejich splatnosti) i dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit). Jsou rovněž splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. c/, když zaviněným jednáním vznikly dlužnici po schválení oddlužení peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Jde o závazky vůči společnostem CPI Hotels, a. s., a CPAW HOLDING a. s. z titulu nezaplacení úhrad za ubytování a poskytnutí služeb hotelu (za což byla dlužnice pravomocně odsouzena pro přečin podvodu) a o závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. 6. Podmínky ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. nejsou rovněž splněny, když dlužnice neplnila splátkový kalendář dlouhodobě (od července 2019), nikoli proto, že v březnu 2020 byl vyhlášen nouzový stav a že byla přijata opatření ke zmírnění dopadů epidemie. To, že v březnu 2020 došlo k uzavření základních škol a dlužnice se musela starat o nezletilého syna (aniž se jakkoliv změnila její příjmová situace), nevede k závěru, že by neplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno v důsledku okolností souvisejících s mimořádným opatřením při epidemii. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky možnosti aplikace § 14 odst. 3 zákona č. 191/1990 Sb. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká oběma soudům, že se vůbec nezabývaly aplikací ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že je samoživitelkou, která má v péči dítě mladší 18 let, jemuž bylo znemožněno v důsledku celosvětové pandemie navštěvovat školní zařízení. Dovolatelka tak byla nucena pečovat o nezletilého syna a nemohla vyvíjet pracovní činnost a zajistit si prostředky na úhradu soudem zmiňovaných dluhů. I vznik důvodu pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona byl zapříčiněn vyhlášením nouzového stavu a uzavřením základních školy (i na tento důvod lze aplikovat ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb.). 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. 11. Dovolání výslovně směřuje „proti všem výrokům“ napadeného usnesení. V rozsahu, v němž je takto napadán druhý výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí části odvolání, vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (dovolání potud směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto v této části odmítl dovolání bez dalšího podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 12. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu, platí, že výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení schváleného oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Ve vztahu k tomuto výroku se dovolání nikterak argumentačně nevymezuje; Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 13. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení, je dovolání přípustné pro posouzení otázky uplatnění § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb., dovolacím soudem dosud neřešené. 14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách