29 NSCR 61/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 79 INS 3385/2023 29 NSČR 61/2024-A-72 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice M. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 3385/2023, o insolvenčním návrhu věřitele Moneta holding s. r. o., se sídlem v Ostravě, Ladislava Ševčíka 420/26, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 28660463, zastoupeného Mgr. Ivetou Kubica Magnuskovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, o dovolání dlužnice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2024, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023, 3 VSPH 33/2024-A-62, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2024, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023, 3 VSPH 33/2024-A-62, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2023, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023-A-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 19. prosince 2023, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023-A-50, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužnice (M. K.) [bod I. výroku], prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (Mgr. Davida Švrčka) [bod III. výroku]. 2. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když předchozí usnesení ze dne 18. dubna 2023, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023-A-16, jímž insolvenční soud rovněž rozhodl o úpadku dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2023, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023, 3 VSPH 521/2023-A-28, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2024, č. j. MSPH 79 INS 3385/2023, 3 VSPH 33/2024-A-62, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodu I. výroku. 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4, § 7, § 141 a § 143 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 5. Odvolací soud vzal (shodně s insolvenčním soudem) za osvědčené pohledávky insolvenčního navrhovatele (Moneta holding s. r. o.), společnosti LITAVERON a. s. (dále jen „společnost L“), společnosti Bohemia Faktoring, a. s. (dále jen „společnost B“), společnosti EKVITA INVEST, a. s. (dále jen „společnost E“) a společnosti Pražská plynárenská, a. s. (dále jen „společnost P“), jejichž splatná výše přesahuje částku 18 460 000 Kč, přičemž dlužnice neplní na výše uvedené pohledávky více než tři měsíce po lhůtě jejich splatnosti. 6. Správný je i názor insolvenčního soudu o nedostatku likvidního majetku dlužnice. Hodnota zjištěného majetku (soudním znalcem) sice činí 24 600 000 Kč, avšak cena nejnižšího podání po odečtení částky připadající na odměnu soudního exekutora činí zhruba 14 200 000 Kč a nedosahuje tak výše osvědčených splatných pohledávek věřitelů; skutkové znaky úpadku dlužnice ve formě platební neschopnosti tak jsou naplněny. 7. Proti usnesení odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že se odvolací soud odchýlil od (v dovolání uvedené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom duchu, že se insolvenční návrh zamítá. 8. Konkrétně dovolatelka (podle obsahu dovolání) předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda mají soudy při úvaze o možné výši uspokojení věřitelů z majetku dlužníka vycházet z vyvolávací ceny při výkonu rozhodnutí podle § 336e o. s. ř. 9. Dovolatelka má za to, že soudy nižších stupňů pochybily, když rozhodly o jejím úpadku, neboť je schopna uhradit všechny své splatné pohledávky, které měly soudy za osvědčené ve výši zhruba 18 000 000 Kč. Hodnota jejího nemovitého majetku totiž činí 24 600 000 Kč, z čehož podle dovolatelky jasně vyplývá, že je schopna své věřitele uspokojit, čímž je vyvrácena domněnka platební neschopnosti 10. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyšel při určení hodnoty jejího nemovitého majetku z ceny nejnižšího podání (jak by byla stanovena při zpeněžen majetku ve veřejné dražbě), která je nižší než souhrnná výše pohledávek. Takový postup však podle dovolatelky nemůže obstát, neboť se jím předjímá výsledek případného výkonu rozhodnutí (exekuce). 11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 12. Pro insolvenční řízení je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], a to s výjimkou nastavenou pro § 75, § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb. 13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy a jež se jako obsah insolvenčního spisu (mimo jiné) promítají v insolvenčním rejstříku: [1] Insolvenční navrhovatel doložil, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 811 755,25 Kč z titulu úvěrové smlouvy, vykonatelnou a zajištěnou (pohledávka je exekučně vymáhána). [2] Dalšími věřiteli s osvědčenými splatnými pohledávkami za dlužnicí jsou společnost L s vykonatelnou a zajištěnou pohledávku z titulu hypoteční smlouvy v minimální výši 17 317 109,44 Kč, společnost B s vykonatelnou pohledávkou ve výši 243 065,07 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce, společnost E s vykonatelnou pohledávkou ve výši 64 009 Kč z titulu neuhrazených nákladů a společnost P s pohledávkou ve výši 25 051,98 Kč za dodávky zemního plynu. [3] Podle znaleckých posudků ze dne 8. listopadu 2021, které vypracoval znalec STATIKUM s. r. o. pro potřeby exekučního řízení, činí obvyklá cena (tržní hodnota) nemovitých věcí dlužnice (ke dni 13. září 2021) 24 600 000 Kč. 16. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně výkladu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ustálena v následujících závěrech: 17. To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 83/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2014“). 18. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sb. rozh. obč. (d