29 NSCR 71/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS 17735/2016 29 NSČR 71/2021-B-114 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice S. A., zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2818/3, PSČ 150 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 17735/2016, při výkonu dohlédací činnosti soudu na průběh řízení, o dovolání věřitele č. 2 J. A., zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, PSČ 272 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016, 3 VSPH 511/2021-B-81, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016, 3 VSPH 511/2021-B-81, se mění takto: Odvolání věřitele č. 2 se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 5. února 2021, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016-B-75, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) uložil JUDr. Stanislavě Vohradské, jako insolvenční správkyni dlužnice S. A., aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení vrátila dlužnici finanční prostředky ve výši 206.901 Kč, sražené z příjmu dlužnice v období před schválením oddlužení, které dosud deponuje na účtu majetkové podstaty. 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 29. července 2016. Usnesením ze dne 7. září 2016, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016-A-11, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení; řízení je tak vedeno podle zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném k tomuto datu. [2] Usnesením ze dne 24. října 2017, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016-B-46, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. [3] Insolvenční správkyně podáním ze dne 30. srpna 2020, doplněným dne 15. září 2020, sdělila insolvenčnímu soudu, že na účtu majetkové podstaty deponuje finanční prostředky ve výši 206.901 Kč, s tím, že jde o srážky z příjmu dlužnice provedené v průběhu exekuce vedené na majetek dlužnice jejím zaměstnavatelem v období před schválením oddlužení splátkovým kalendářem. [4] Dlužnice podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 2. listopadu 2020 požádala o vrácení deponovaných finančních prostředků na svůj bankovní účet. 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/, § 398 odst. 3, § 409 a § 412 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že srážky ze mzdy dlužnice, provedené po zahájení insolvenčního řízení zaměstnavatelem dlužnice v exekučním řízení vedeném na její majetek, které již nebyly použity k plnění v rámci exekučního řízení, nýbrž deponovány a následně zaslány na účet majetkové podstaty, jsou finančním majetkem dlužnice, který získala v období před schválením oddlužení a k němuž má i po rozhodnutí o schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Pouze kdyby dlužnice výslovně souhlasila s použitím finančních prostředků na plnění oddlužení, bylo by možné s nimi takto naložit. Jelikož tak dlužnice neučinila, není zde žádný důvod, pro který by neměly být vráceny dlužnici. 4. Insolvenční soud proto – výslovně uváděje, že tak činí při výkonu své dohlédací činnosti podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona – uložil insolvenční správkyni, aby vrátila dlužnici deponované finanční prostředky. V poučení o opravných prostředcích insolvenční soud uvedl, že proti jeho usnesení není podle § 202 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání přípustné. 5. Proti usnesení insolvenčního soudu podal odvolání věřitel č. 2 J. A. (dále jen „J. A.“). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. MSPH 88 INS 17735/2016, 3 VSPH 511/2021-B-81, na základě odvolání tohoto věřitele potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 6. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného odvolání, přičemž (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že napadené usnesení nepředstavuje svojí povahou rozhodnutí vydávané v rámci dohlédací činnosti soudu dle § 11 insolvenčního zákona a nejde tak o rozhodnutí, proti kterému není přípustné odvolání (§ 91 insolvenčního zákona a § 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Současně nejde ani o jiné rozhodnutí bez práva odvolání, jehož vydání zákon ukládá nebo předpokládá (§ 10 písm. a/ insolvenčního zákona). Odvolání podané J. A. proti usnesení insolvenčního soudu měl proto odvolací soud za přípustné. 7. Odvolání J. A. však neměl odvolací soud za důvodné. Ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že v situaci, kdy v období od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice do schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře byly z jejího příjmu coby povinné v exekučním řízení prováděny plátcem mzdy srážky, přičemž plátce mzdy takto získané finanční prostředky nevyplatil oprávněnému, nýbrž je vydal do majetkové podstaty, nemohou být tyto prostředky použity v rámci oddlužení schváleného ve formě splátkového kalendáře, leč je nutno je vydat dlužnici. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 5295/2016, uveřejněném pod číslem 4/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2020“). 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal J. A. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud – pro poměry ustavené po novele insolvenčního zákona, která byla provedena zákonem č. 294/2013 Sb. [jde o zákon, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] – nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při řešení otázky dispozičního oprávnění dlužnice k finančním prostředkům (k deponovaným exekučním srážkám) sice správně použil ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ a § 409 insolvenčního zákona, tyto právní normy však nesprávně vyložil. Odvolací soud také nesprávně odkázal na závěry formulované v R 4/2020, které sice řeší stejnou situaci jako v nyní projednávané věci, činí tak však ještě v době před účinností shora označené novely insolvenčního zákona. 10. Dovolatel je přesvědčen, že v souladu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, postupoval zaměstnavatel dlužnice nesprávně, když provedené srážky ze mzdy dlužnice za období od zahájení insolvenčního řízení do schválení oddlužení zaslal na účet majetkové podstaty. Takto získané finanční prostředky slouží jako zajištění pohledávky, kterou má oprávněný proti dlužníkovi v rámci exekučního řízení či k zajištění pohledávky věřitele v insolvenčním řízení. Po odstranění nejistoty, zda srážky náleží do exekuce nebo insolvence, je zaměstnavatel poukáže na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, vždy však musí být následně použity k uspokojení věřitele či oprávněného. Dlužnice ani po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nezískává dispoziční oprávnění k příjmům, s nimiž nemohla dříve nakládat. 11. Za překvapivý pak má dovolatel postup odvolacího soudu, který potvrdil odvoláním napadené usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné, ačkoli (oproti insolvenčnímu soudu) neměl přezkoumávané rozhodnutí za vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Podle dovolatele měly navíc oba soudy naložit se žádostí dlužnice o vyplacení předmětné částky jako s návrhem na vynětí majetku z majetkové podstaty a postupovat pak podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ a § 409 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, jde o věc Nejvyšším soudem dosud v daných souvislostech neřešenou. 14. Dovolatelem uplatněná dovolací argumentací zjevně vychází z předpokladu, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. února 2021 nebylo usnesením vydaným při výkonu dohlédací činnosti soudu (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona), tedy usnesením (jak dovozoval insolvenční soud), u kterého je přípustnost odvolání zásadně vyloučena ustanovením § 91 insolvenčního zákona. Pro účely posouzení dovoláním předestřených právních otázek se proto Nejvyšší soud zabýval nejprve prověřením tohoto předpokladu, je