29 NSCR 8/2022

Usnesením ze dne 25. března 2021, č. j. KSOS 40 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

Proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. března 2021 podali insolvenční navrhovatelé odvolání.

Usnesením ze dne 20. května 2021, č. j. KSOS 40 INS XY, insolvenční soud zastavil řízení o odvolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. března 2021 pro neuhrazení soudního poplatku za podané odvolání.

O odvolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. května 2021 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. června 2021, č. j. KSOS 40 INS XY, 4 VSOL XY, tak, že:

Usnesením ze dne 21. července 2021, č. j. KSOS 40 INS XY, insolvenční soud opravil záhlaví svého usnesení ze dne 20. května 2021 tak, že místo M. J. v něm jako prvního insolvenčního navrhovatele označil společnost S.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. září 2021, č. j. KSOS 40 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil (opravné) usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. července 2021.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. září 2021 podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro dovolací řízení rozhodném (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů o opravě a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Svou dovolací argumentaci soustřeďuje do teze, podle které změnu subjektu v usnesení, které nabylo právní moci, již nelze provést opravou dle ustanovení § 164 o. s. ř. Dovozuje, že rozhodnutí po právní moci určí práva a povinnosti konkrétnímu subjektu bez ohledu na zákonnou vyvratitelnou domněnku (či fikci) dle ustanovení § 18 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatele je napadené rozhodnutí v posouzení předpokladů pro vydání opravného usnesení souladné s ustálenou judikaturou obecných soudů. Ta je co do výkladu ustanovení § 164 o. s. ř. ustálena v následující závěrech:

Podmínkou opravy rozhodnutí jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a jež jsou pro každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 27. září 1968, 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2000, pod číslem 89, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Opravou (dle § 164 o. s. ř.) lze napravit také všechny zřejmé nesprávnosti, které představují rozpor mezi zněním rozhodnutí, jak bylo vyhlášeno, a jeho písemným vyhotovením. Nelze však provést opravu výroku rozhodnutí tak, že by došlo k jeho změně; opravou nemůže být kupř. měněn výrok, v němž v důsledku pochybení nedošlo k rozhodnutí o celém předmětu řízení, ani výrok, u něhož není v důsledku jeho nejasnosti a neurčitosti jisto, jak byl míněn (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98).

Je vyloučeno, aby v rámci opravného rozhodnutí byly napravovány nedostatky skutkových zjištění [rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 29. února 1984, sp. zn. 4 Cz 1/84, uveřejněný pod číslem 32/1985 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98].

Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2016).

Proti opravnému usnesení, jímž se ve smyslu § 164 o. s. ř. opravuje výrok rozhodnutí, je odvolání přípustné, i když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 503/2001, uveřejněné pod číslem 5/2003 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 5/2003“)].

V daném případě jak napadené usnesení, tak usnesení ze dne 24. června 2021, jímž odvolací soud předtím opravu nařídil, vychází z toho, že označení M. J. v záhlaví usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. května 2021 (coby prvního insolvenčního navrhovatele) bylo jinou zřejmou nesprávností (nikoli záměrem insolvenčního soudu), neboť v té době již postupem plynoucím z § 18 insolvenčního zákona vstoupila na místo M. J. společnost S (stala se místo něj prvním insolvenčním navrhovatelem). To, že opravě chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností, nepřekáží, že rozhodnutí, jež má být opraveno, již nabylo právní moci, plyne nejen z citované judikatury (srov. opěr R 5/2003), nýbrž i z výslovné dikce § 164 o. s. ř. (srov. slovo „kdykoliv“ v jeho větě první).

Jinak řečeno, o jinou zřejmou nesprávnost ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. jde i tehdy, označí-li insolvenční soud (nikoli záměrně) v záhlaví svého usnesení jako věřitele - insolvenčního navrhovatele osobu, na jejíž místo v insolvenčním řízení již dříve vstoupil (postupem podle § 18 insolvenčního zákona) jiný věřitel.