29 NSCR 87/2021 – Nejvyšší soud

KSLB 87 INS 11366/2016 29 NSČR 87/2021-B-75 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. K., zastoupeného Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Liberci, Papírová 123/12, PSČ 460 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 11366/2016, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSLB 87 INS 11366/2016, 3 VSPH 602/2021-B-56, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 11. května 2021, č. j. KSLB 87 INS 11366/2016-B-36, Krajský soud v Ústí nad Labem ˗ pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zrušil schválené oddlužení dlužníka P. K. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 418 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. července 2017, a vycházeje ze zpráv insolvenčního správce ze dne 10. srpna 2020 a 4. února 2021 a ze závěrů jednání konaných dne 6. října 2020 a 11. května 2021 – dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny předpoklady pro postup podle § 418 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ insolvenčního zákona, když dlužník dlouhodobě závažným způsobem porušuje podmínky oddlužení, nelze důvodně očekávat, že by dosáhl v rámci plnění schváleného splátkového kalendáře alespoň zákonem stanovené hranice uspokojení pohledávek věřitelů v rozsahu 30 % a vznikl mu nedoplatek na zálohách na náklady insolvenčního řízení. 3. Insolvenční soud zdůraznil, že dlužník za dobu od září 2016 uhradil pouze 19 % pohledávek nezajištěných věřitelů, od ledna 2020 nebyly na účet majetkové podstaty dlužníka zasílány žádné srážky z příjmů dlužníka a nedoplatek na těchto srážkách činil k září 2020 částku 192 748 Kč. Dále dlužník nedoložil přehledy svých příjmů, vznikl mu nedoplatek na zálohách na odměnu a náhradu hotových výdajů správce, nevyjádřil se k dluhu vůči České správě sociálního zabezpečení a neoznámil vznik pracovního poměru (s příjmem od 12 5000 Kč do 14 5000 Kč měsíčně). 4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 412 odst. 1 a § 418 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 – se po doplnění zjištění učiněných z obsahu spisu ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož je namístě oddlužení zrušit dle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Dlužník závažným způsobem porušoval podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení, přičemž tento závěr není s to zvrátit ani následné jednání dlužníka, jenž až v souvislosti s (potenciálním) zrušením oddlužení začal tyto povinnosti plnit. Podle odvolacího soudu je podstatné, že dlužník byl od září 2016 v pracovním poměru, což neoznámil soudu ani insolvenčnímu správci; z dlužníkova příjmu tedy nebyly prováděny srážky. Dlužník též řádně nepředkládal insolvenčnímu soudu zprávy o svých příjmech. Souhrnně tedy neplnil řádně povinnost oznámit soudu a insolvenčnímu správci změnu zaměstnání (§ 412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a předkládat v pravidelných intervalech přehledy svých příjmů (§ 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, respektive bod V. výroku usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení ze dne 25. srpna 2016) a nezatajovat žádný ze svých příjmů (§ 412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). 6. Dále odvolací soud uvedl, že insolvenční správce dlužníka průběžně vyzýval k plnění povinností (nejpozději od 8. května 2017). Dlužník přitom povinnost předkládat přehledy příjmů neplnil dlouhodobě, čímž znemožnil insolvenčnímu správci pravidelně dopočítávat zabavitelnou výši jeho příjmu. Dlužník příjmy doložil v říjnu a listopadu 2020, učinil tak tedy s odstupem několika let. Insolvenčnímu správci tím ztížil výkon funkce a způsobil i (trvající) nesrovnalosti v evidenci skutečných příjmů a výpočtu částek, jež měl odvést. 7. Podle odvolacího soudu insolvenční soud nepochybil, uzavřel-li na základě skutečností známých mu v době rozhodování, že po schválení oddlužení dlužníku vznikl peněžitý závazek. Dne 19. května 2021 dlužník doložil rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 10. května 2018, jímž byl zrušen původní platební výměr, na jehož základě věřitel pohledávku uplatnil. Není tak naplněn důvod pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Jednání dlužníka, který nereagoval na výzvu soudu a potvrzení dodal až po více než dvou letech, však svědčí o dlužníkovu přístupu k (ne)plnění jeho povinností v oddlužení. 8. V neposlední řadě se odvolací soud zabýval ekonomickou nabídkou dlužníka. Uvedl, že celková výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů činí 857 741,62 Kč, odměna správce a náhrada jeho hotových výdajů pak představuje částku 65 340 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dle zprávy insolvenčního správce ze dne 28. dubna 2021 dlužník uhradil v průběhu řízení celkem částku 241 187 Kč; následně byly na účet majetkové podstaty připsány platby ve výši 192 748 Kč a 54 846 Kč, celkové příjmy majetkové podstaty tak činí dle dostupných informací alespoň 488 781 Kč. Po uhrazení odměny správce zbývá v současné době k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů částka 423 441 Kč (což představuje cca 49 % jejich zjištěných pohledávek). Odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, když oddlužení dlužníka zrušil i pro nedosažení minimální ekonomické nabídky, nicméně dlužník v průběhu odvolacího řízení svou nabídku dostatečně navýšil. Proto odvolací soud neshledal důvod pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. 9. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení jemu. 10. Jako dosud neřešenou dovolatel předkládá otázku výkladu ustanovení § 398 odst. 3 a § 406 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017, respektive do 31. května 2019 ve vazbě na ustanovení § 279 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 297 odst. 1 o. s. ř. 11. Potud dovolatel namítá, že ke zrušení schváleného oddlužení došlo mimo jiné v důsledku nesprávné poučovací povinnosti insolvenčního soudu a insolvenčního správce ve vztahu k jeho osobě. Tvrdí, že o tom, že podstatným způsobem neplní povinnosti, se od insolvenčního správce poprvé dozvěděl před jednáním o zrušení schváleného oddlužení, které se konalo dne 6. října 2020. Dále zdůrazňuje, že povinnosti, jež měl porušovat, mu byly uloženy protiprávně. V době schvalování oddlužení totiž žádný platný právní předpis neumožňoval insolvenčním soudům aplikovat pro účely výpočtu výše splátek splátkového kalendáře při souběhu příjmů z podnikání a příjmů z dávek invalidního důchodu postup dle § 279 odst. 1 a 3 a § 297 odst. 1 o. s. ř. Tato ustanovení totiž upravují postup při provádění srážek ze mzdy dlužníka, zatímco postihování pohledávek, které dlužníkům vznikají v rámci výkonu podnikatelské činnosti, je upraveno ustanovením § 318 o. s. ř. Podle dovolatele nemá v zákoně žádnou oporu ani povinnost „vést pro účely oddlužení, nezávisle na svých daňových a dalších povinnostech, evidenci svých příjmů a výdajů tak, aby (dlužník) byl schopen prokázat své skutečné příjmy a skutečné výdaje související s jeho podnikatelskou činností.“ Jestliže insolvenční soud zrušil schválené oddlužení pro porušování povinností uložených v rozporu se zákonem, dopustil se libovůle a porušení ústavně garantovaných základních práv dovolatele. 12. Podle dovolatele odvolací soud nezohlednil realizovanou nápravu vytýkaných nedostatků, kdy dovolatel zajistil dodatečné plnění ve prospěch splátkového kalendáře v rozsahu výrazně vyšším, než bylo kalkulováno v době schvalování oddlužení. Takový postup odvolacího soudu je neodůvodněným odklonem od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“). 13. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud porušil zásadu spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování a k řádnému a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí, což založilo nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí. Nadto je přesvěd