29 NSCR 89/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 60 INS 18363/2014 29 NSČR 89/2023-B-265 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka WIC Praha a. s., se sídlem v Říčanech u Prahy, Barákova 237, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 28508921, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 18363/2014, o konečné zprávě, o dovolání věřitele č. 35 BNP Paribas Real Estate Investment Management Germany GmbH, se sídlem v Mnichově, Lilli Palmer Str. 2, PSČ 806 36, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 95098, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014, 5 VSPH 584/2023-B-232, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 13. dubna 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014-B-226, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), dále schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce AS ZIZLAVSKY v. o. s. (bod II. výroku) a rozhodl o úhradě „výdajů majetkové podstaty“ (bod III. výroku). 2. Námitkami, které podal dne 8. března 2023 (B-219) věřitel č. 35 (BNP Paribas Real Estate Investment Management Germany GmbH) proti konečné zprávě zveřejněné vyhláškou dne 27. února 2023 (B-218), věřitel rozporoval nezařazení svých pohledávek za majetkovou podstatou ve výši 1 969 189,24 Kč (dílčí pohledávky č. 4-13 uplatněné přihláškou pohledávky P37, které byly současně uplatněny též jako pohledávky za majetkovou podstatou) do konečné zprávy. Věřitel nesouhlasil se stanoviskem insolvenčního správce, že tyto pohledávky jsou promlčené. Insolvenční soud nejprve konstatoval, že téměř totožné námitky uplatnil věřitel i v minulosti proti předchozí konečné zprávě (B-158). Touto věcí se přitom zabýval i Vrchní soud v Praze, který v usnesení ze dne 7. dubna 2020, sen. zn. 1 VSPH 1661/2019, dospěl k závěru, že insolvenční soud by zásadně neměl řešit otázku promlčení pohledávek věřitelů, neboť v případě spornosti je na místě postup podle § 203 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 3. K námitkám (ohledně dílčích pohledávek č. 6–13 uplatněných přihláškou pohledávky č. P37) insolvenční soud uvedl, že celková výše pohledávek za majetkovou podstatou uplatněných věřitelem činí 1 573 760,86 Kč. V návaznosti na právní názor obsažený v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci insolvenční soud konstatoval, že věřitele vyzval v souladu s § 203 insolvenčního zákona usnesením ze dne 14. prosince 2020 (B-203), aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal u obecného soudu žalobu proti insolvenčnímu správci na splnění povinnosti uspokojit předmětné dílčí pohledávky. Současně věřitele poučil, že nepodá-li v určené lhůtě tuto žalobu, nebudou jeho pohledávky v konečné zprávě zahrnuty mezi pohledávky přednostní. Jelikož věřitel ve stanovené lhůtě žalobu nepodal, insolvenční soud uzavřel, že jeho pohledávky tak nelze do konečné zprávy zahrnout a přednostně uspokojit společně s ostatními pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami jim na roveň postavenými. Námitky věřitele č. 35, aniž se přitom zabýval otázkou promlčení, proto soud hodnotil jako nedůvodné, a konečnou zprávu schválil. 4. K odvolání věřitele č. 35 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a změnil jej v bodě III. výroku ohledně úhrady výdajů majetkové podstaty. 5. Odvolací soud nejprve konstatoval, že pohledávky za majetkovou podstatou i pohledávky těmto pohledávkám na roveň postavené věřitelé v insolvenčním řízení neuplatňují přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními, jež je povolána oprávněnost pohledávek posoudit a přednostně je uspokojit z majetkové podstaty, a to pořadem práva (v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné). Nebude-li pohledávka uplatněná podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona uhrazena (či alespoň co do důvodu a výše uznána), nezbude věřiteli než podat proti osobě s dispozičními oprávněními žalobu o její zaplacení. To znamená, že pokud správce pohledávky tohoto druhu neuspokojí, věřitelé se mohou (a mají) domáhat jejich zaplacení žalobou podanou proti správci podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. 6. Konkrétně k námitkám věřitele č. 35 pak odvolací soud uvedl, že insolvenční soud věřiteli řádně uložil, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení podal u obecného soudu žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, kterou se věřitel bude domáhat vůči insolvenčním správci zaplacení dílčích pohledávek č. 6 až 13 přihlášených přihláškou P37, přičemž jej i řádně poučil. Věřitel však žalobu nepodal. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně shledal námitky věřitele proti konečné zprávě nedůvodnými, neboť tyto námitky obsahují pouze výhrady proti insolvenčním správcem vznesené námitce promlčení, kterou však insolvenčnímu soudu nepříslušelo v rámci projednání a schválení konečné zprávy posuzovat. Posouzení námitky promlčení přísluší obecným soudům v řízení o žalobě podané věřitelem proti insolvenčnímu správci v souladu s § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 35 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky: [1] Má uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou v souladu s § 203 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobě s dispozičním oprávněním z hlediska účinků pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva tytéž účinky, jako je tomu v případě přihlášky pohledávek ve smyslu § 173 odst. 4 insolvenčního zákona? [2] Je insolvenční soud dle § 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona oprávněn nařídit doplnění nebo změnu konečné zprávy, případně dle § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona odmítnout přijmout konečnou zprávu, nezařadil-li insolvenční správce pohledávky za majetkovou podstatu do konečné zprávy, ačkoli o přednostní povaze těchto pohledávek nebylo sporu? 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku účinků uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou v souladu s § 203 odst. 1 insolvenčního zákona pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva. Dovolatel je totiž přesvědčen, že na základě aplikace § 109 odst. 3 insolvenčního zákona pro stavění promlčecích a prekluzivních lhůt ve vztahu k pohledávkám za majetkovou podstatou plně postačuje jejich uplatnění vůči osobě s dispozičním oprávněním. Výklad insolvenčního správce, který nezohlednil pohledávky za majetkovou podstatou věřitele z důvodu vznesené námitky promlčení, a následně postup insolvenčního soudu a odvolacího soudu má dovolatel za rozporný se zásadou hospodárnosti insolvenčního řízení. Tento výklad naopak vede k situaci, kdy dovolatel, jakožto věřitel mající výhodnější postavení v rámci insolvenčního řízení, by se obecně dostal do horší pozice, než jakou mají věřitelé se standardními přihlašovanými pohledávkami. 10. Podle dovolatele je insolvenční soud oprávněn dle § 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona nařídit doplnění nebo změnu konečné zprávy, případně dle § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona odmítnout přijmout konečnou zprávu, nezařadil-li insolvenční správce z důvodu tvrzeného promlčení pohledávky za majetkovou podstatou do konečné zprávy jako pohledávky k uspokojení mezi pohledávkami za majetkovou podstatou, ačkoli o přednostní povaze těchto pohledávek nebylo sporu. 11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 13. Učinil tak proto, že zčásti na posouzení položené otázky napadené rozhodnutí nespočívá a co do důvodů, pro které odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 14. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že otázka 1/ nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí nespočívá (ani spočívat nemá); odpověď na ni je proto pro výsledek dovolacího řízení bezcenná. 15. Dovolatelova argumentace je totiž zaměřena zejména na odůvodnění závěru, podle něhož jeho pohledávky za maje