29 NSCR 94/2020 – Nejvyšší soud

KSPA 60 INS XY 29 NSČR 94/2020-A-102USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka I. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 60 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele AX INVESTORS a. s., se sídlem v Borovnici 245, PSČ 544 77, identifikační číslo osoby 25 29 76 35, zastoupeného JUDr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, PSČ 537 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, 3 VSPH XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Insolvenčním návrhem doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 15. dubna 2020 (A-1) se věřitel (AX INVESTORS a. s. – dále jen „insolvenční navrhovatel“) domáhal zjištění úpadku dlužníka (I. K.). Usnesením ze dne 16. dubna 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh jako zjevně bezdůvodný (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Cituje ustanovení § 108 odst. 1 a § 128a odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že věřitel včas a řádně nezaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, 3 VSPH XY, k odvolání insolvenčního navrhovatele (mimo jiné) změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že „se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá“. Odvolací soud především zdůraznil, že insolvenční navrhovatel s podáním insolvenčního návrhu předložil doklad o zaplacení zálohy ve výši 10.000,- Kč, ze kterého vyplývá, že tato platba byla „zaúčtována“ Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) dne 15. dubna 2020 ve prospěch účtu Městského soudu v Praze s variabilním symbolem (rodným číslem dlužníka). Proto odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil při podání insolvenčního návrhu; nebyl tak dán důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, když věřiteli nelze přičítat k tíži, že platba byla zaúčtována bankou insolvenčního soudu až následujícího dne (16. dubna 2020). Navíc akceptace právního názoru insolvenčního soudu by znamenala, že by věřitel předem zaplatil zálohu, aniž by bylo zřejmé, jaké věci se týká. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, zda záloha na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona musí být insolvenčním navrhovatelem uhrazena „v okamžiku splatnosti“, tj. aby v okamžiku podání insolvenčního návrhu byla částka (rovnající se záloze na tyto náklady) připsána na účtu poskytovatele platebních služeb insolvenčního soudu. Dovolatel akcentuje, že záloha na náklady insolvenčního řízení by byla uhrazena řádně a včas jen tehdy, byla-li by připsána na účet insolvenčního soudu v okamžiku její splatnosti, tj. nejpozději v okamžiku podání insolvenčního návrhu. Dostala-li se záloha zaplacená insolvenčním navrhovatelem „do sféry“ insolvenčního soudu až po splatnosti, postupoval insolvenční soud p správně, když odmítl insolvenční návrh jako zjevně bezdůvodný. V této souvislosti dovolatel odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2019, podle nichž je lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu určená ustanovením § 202 odst. 3 insolvenčního zákona při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen tehdy, je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného insolvenčního soudu [viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018, uveřejněného pod číslem 28/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 28/2020“)]. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost odmítá. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se včasnosti složení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle § 107 odst. 1. Podle ustanovení § 128a insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odstavec 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže (…) d) záloha na náklady insolvenčního řízení splatná s podáním insolvenčního návrhu nebyla věřitelem, který insolvenční návrh podal, řádně a včas zaplacena. Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod č. 294/1996 Sb. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K povaze zálohy na náklady insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (při výkladu ustanovení § 108 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2016, které dikci § 108 odst. 1 insolvenčního zákona ve výše citované podobě neobsahovalo) v usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 172/2017, tak, že záloha na náklady řízení (...) svou povahou není ani soudním poplatkem, ani jistotou (kaucí), jež by měla sloužit k případnému uspokojení škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníku, případně dalším osobám, nedůvodně zahájeným insolvenčním řízením a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona v aktuálním znění (v podobě citované výše) bylo vtěleno do insolvenčního zákona s účinností od 1. července 2017, novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobe