29 Odo 1158/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 1158/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2004 Spisová značka:29 Odo 1158/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1158.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 513/1991Sb. § 266 předpisu č. 513/1991Sb. § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S. ž. d. c., s. o., proti žalovanému J. Š., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 60.553,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 4/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2002, č.j. 31 Co 335/2002-110, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 5. června 2002, č.j. 11 C 4/2002-85, kterým Okresní soud v Příbrami uložil žalovanému zaplatit Č. d., s. o., částku 60.553,50 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů státu (výroky II., III. a IV.). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že po stránce skutkové vyšel z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně a z opakovaného výslechu svědka Ing. J. L. Ve shodě se soudem prvního stupně měl za prokázáno, že mezi účastníky byla 28. dubna 1992 uzavřena smlouva o pronájmu nebytových prostor, a že „na nájemném“ a službách spojených s užíváním nebytových prostor vznikl žalovanému dluh ve výši 60.553,50 Kč, který žalovaný 7. června 2000 uznal a zavázal se jej splácet v měsíčních splátkách po 7.000,- Kč počínaje 1. červencem 2000. Dále dovodil, že 1. února 1993 uzavřeli účastníci označení „ČSD – P. o., m. o., … P., zastoupená Ing. J. L.“, jako budoucí objednatel, a „P. – P. D., ZČ …, K. 94, … K.“, zastoupený P. D., jako budoucí zhotovitel, smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o dílo (dále též jen „smlouva“) podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo uzavření budoucích smluv o dílo mezi objednatelem a zhotovitelem, spočívajících v opravách, údržbě a rekonstrukci mostů, mostních konstrukcích a obdobných staveb, jakož i v souvisejících stavebních a obdobných pracech za podmínek dále stanovených smlouvou a případnými dodatky. Jelikož ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že existence žalobou uplatněné pohledávky je dána, považoval za rozhodující, zda tato pohledávka zanikla započtením proti pohledávce, která byla žalovanému postoupena P. D., a která představovala smluvní pokutu dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dílo z 1. února 1993. Zabývaje se otázkou platnosti smlouvy, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Při řešení výše vymezené otázky totiž soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k označení budoucího objednatele ve smlouvě je nepochybné, že smlouvu uzavřel neexistující subjekt. Státní organizace Československé státní dráhy totiž zanikla k 31. prosinci 1992 (srov. § 1 zákona č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Československé státní dráhy) a k 1. lednu 1993 byly zřízeny České dráhy se sídlem v P. (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 9/1993 Sb., o Českých drahách), jako nástupnický subjekt. Dále vyjádřil přesvědčení, že Ing. J. L. k uzavření smlouvy neměl oprávnění. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, a shledal tak procesní obranu žalovaného spočívající v námitce započtení nedůvodnou. S tímto právním posouzením se odvolací soud neztotožnil. Pokud jde o vadu v označení účastníka smlouvy, zdůraznil, že taková vada sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96). V daném případě je budoucí objednatel ve smlouvě označen jako „ČSD – P. o., m. o., … P.“ a při podpisu smlouvy bylo užito razítka se stejnými údaji. Vycházeje z nespornosti zániku Československých drah k 31. prosinci 1992 a zřízení Českých drah, státní organizace, k 1. lednu 1993, jako nástupnické organizace, připustil, že při označení objednatele měla být správně použita zkratka ČD (České dráhy) místo ČSD (Československé dráhy). Současně ale akcentoval, že smlouva byla podepisována jeden měsíc po účinnosti zákona č. 9/1993 Sb., a že z výpovědi svědka Ing. L. bylo zjištěno, že ještě v této době „používali“ stará razítka. Za podstatné považoval dále to, že Československé státní dráhy, státní organizace, byla jediným subjektem svého druhu „v republice“, stejně jako tomu je i v případě jejího nástupce Českých drah, státní organizace, pročež nebylo možno „tuto organizaci“ zaměnit s jiným subjektem, a ostatně ani mezi „účastníky“ nebylo pochyb o tom, kdo je účastníkem smlouvy v postavení objednatele. K oprávnění Ing. J. L. jednat za žalobkyni odvolací soud s odkazem na provedené důkazy uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku jednání této osoby žalobkyni zavazovalo, přičemž ani případné překročení jednatelského oprávnění by na výše uvedeném závěru vzhledem k ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ničeho nezměnilo, jelikož se smlouva týkala předmětu činnosti žalobkyně a o případném překročení oprávnění k jednání nemohla druhá strana vědět. Maje za splněné i další podmínky vyžadované pro vznik smlouvy o budoucí smlouvě ustanovením § 289 obchodního zákoníku a nepovažuje za důvodnou ani námitku žalobkyně o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud uzavřel, že smlouva z 1. února. 1993 je platná. Jelikož žalobkyně svoji povinnost, která byla zajištěna smluvní pokutou, nesplnila, vznikl budoucímu zhotoviteli (rozuměj P. D.) nárok na zaplacení smluvní pokuty (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku), který se stal splatným 31. prosince 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupní smlouvou z 23. května 2001 prokázal, že pohledávka P. D. ve výši 1,500.000,- Kč na něj v souladu s ustanovením § 524 občanského zákoníku přešla, dopisem z téhož data žalobce postoupení pohledávky oznámil a současně učinil návrh na její započtení, došlo tímto způsobem k zániku žalobou uplatněné pohledávky. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala státní organizace Správa železniční dopravní cesty dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka v prvé řadě oznamuje, že k 1. lednu 2003 zanikla státní organizace České dráhy a s jejími závazky a pohledávkami hospodaří státní organizace Správa železniční dopravní cesty (§ 1 a § 20 zákona č. 77/2000 Sb.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje zejména v nesprávném právním závěru o platnosti smlouvy z 1. února 1993. Zdůrazňuje, že smlouva byla uzavřena s již neexistujícím subjektem. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil změny vyvolané zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, který s účinností od 1. ledna 1995 v plné šíři žalobkyni zakazoval chování, k němuž se smlouvou zavázala, což mělo za následek vznik dodatečné nemožnosti plnění „v plném rozsahu smlouvy“. Zastávaje názor, že smlouva je mimo jiné neplatná i pro období od 1. ledna 1995 do 31. prosince 1998, a že nároky za období od podpisu smlouvy do 31. prosince 1994 jsou promlčeny, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné pode ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. O procesním nástupnictví na straně žalobkyně rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2003, č.j. 11 C 4/2002-137, a v dovolacím řízení tak Nejvyšší soud pokračoval s žalobkyní Správou železniční dopravní cesty, státní organizací. Existence zmatečnostních vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.