29 Odo 151/2001 — Nejvyšší soud

29 Odo 151/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2002 Spisová značka:29 Odo 151/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.151.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 382a předpisu č. 109/1964Sb. § 141 předpisu č. 109/1964Sb. § 378 předpisu č. 109/1964Sb. § 378a předpisu č. 109/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně A., a. s. v likvidaci, proti žalovanému JUDr. S. L., zast., advokátem, o 6,122.392,79 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 431/98, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2000, čj. 5 Cmo 156/2000-51, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení 6,122.392,79 Kč z důvodu nesplacení úvěrů, poskytovaných na základě dvou úvěrových smluv ze dne 30. 9. 1991. Vymáhaná částka zahrnuje nesplacenou jistinu i příslušné úroky. Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo rozhodnuto v předmětné věci, že napadený rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999 čj. 53 Cm 431/98-34, se v zamítavé části mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,726.392,79 Kč (výrok I.), v ostatním se zamítavý výrok potvrzuje (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku IV. odvolací soud vyslovil, že se připouští dovolání k otázce účinků zástavních práv zřízených podle občanského zákoníku na promlčení závazků hospodářskoprávních. Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, vyšel především z jeho skutkových zjištění a zopakoval dokazování oběma úvěrovými smlouvami, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěry v celkové výši 4,250.000,- Kč. Od obou úvěrových smluv pak žalobkyně odstoupila k 30. 9. 1994 pro nedodržení smluvních podmínek ze strany žalovaného. Dále odvolací soud vycházel ze zjištěné dlužné částky úvěrů a úroků, jakož i ze skutečnosti, že mezi účastníky byla v roce 1992 uzavřena zástavní smlouva na nemovitosti – dům čp. 45 se staveb. parc. č. 117/1,2 v kat. úz. V. k zajištění dluhů žalovaného a z toho, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem sp. zn. 12 C 415/99 určil, že žalovaný již není vlastníkem zastavených nemovitostí. Z dalších písemných důkazů odvolací soud učinil zjištění, že výše uvedené nemovitosti byly vydány O. M. z P. 6 v rámci restitučního řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., této oprávněné osobě bylo k nemovitostem zaznamenáno vlastnické právo v katastru nemovitostí, přičemž zůstalo vloženo zástavní právo k těmto nemovitostem pro žalobkyni. Odvolací soud konstatoval, že právní vztah obou účastníků z úvěrových smluv se řídí hospodářským zákoníkem, jak správně dovodil i soud prvního stupně. Odvolací soud se nejprve zabýval existencí zástavního práva jako otázkou předběžnou, významnou pro posouzení námitky promlčení. Podle učiněných skutkových zjištění byla zástavní smlouva mezi účastníky uzavřena v roce 1992 a i když zástavní právo směřuje k zajištění hospodářskoprávních závazků (z úvěrových smluv), je nutno na vztah ze zástavní smlouvy vztáhnout již ust. § 151a an. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“), zejména též ust. § 151d obč. zák. o vzniku zástavního práva u věci cizí (zde nemovitostí, jejichž vlastníkem se stala restituentka), byl-li zástavní věřitel v dobré víře, kterážto presumpce v daném případě platí, protože nebyl prokázán opak. Vložením zástavního práva na nemovitost pak platí věc za odevzdanou. Odvolací soud dále dovodil, že podle ust. § 130 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“) majetkové právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, pokud trvá zástavní právo, což nasvědčuje tomu, že nedošlo ani k promlčení sporné pohledávky. Naproti tomu občanský zákoník v § 100 odst. 2 zastává jinou koncepci, když stanoví, že zástavní právo se nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka. Současné použití obou předpisů by znamenalo, že ani smluvní pohledávka ani zástavní právo by se nemohly promlčet nikdy. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že z hlediska ust. § 130 hosp. zák. jsou významná jen zástavní práva, vzniklá podle téhož předpisu (ust. § 129c an. hosp. zák.) a nelze pod toto ustanovení podřadit zástavní práva, byť trvající, založená po 1. 1. 1992 podle občanského zákoníku. Dále odvolací soud posuzoval otázku platnosti a účinnosti odstoupení od smlouvy (od úvěrových smluv.) Pokud došlo k platnému odstoupení od smlouvy, stal se tím okamžikem splatný celý dluh a promlčení počalo běžet ohledně celé částky. Z ust. § 139 hosp. zák. je zřejmé, že má-li být platně odstoupeno od smlouvy, musí věřitel nejprve vyzvat povinného k plnění v přiměřené lhůtě s upozorněním, že při nedodržení náhradní lhůty od smlouvy odstoupí. Tento postup v daném případě dodržen nebyl. Žalobkyně jednala, jako by šlo o závazek obchodněprávní, a neurčila žádnou náhradní lhůtu plnění. Zcela chybí i jakékoliv upozornění. Takové odstoupení od smlouvy nemohlo být platné. Nejde však o žádný z důvodů relativní neplatnosti podle ust. § 22 hosp. zák., ale o rozpor s předpisem a tedy neplatnost absolutní podle ust. § 21 hosp. zák. Proto je nepodstatné, kdo tuto neplatnost odstoupení od smlouvy způsobil. Odvolací soud měl dále za to, že pokud některé splátky byly splatné v době tří let před podáním návrhu, nebyly by promlčením dotčeny. To se vztahuje u obou smluv na splátky splatné ke konci června a ke konci září 1995, tj. celkem na Kč 854.000,-. Pokud žalobkyně odkazovala na ust. § 384 hosp. zák., podle kterého promlčení neběží, pokud nejsou na účtu, ze kterého mají být pohledávky uhrazeny, dostatečné prostředky, pak ze smluvních ujednání ohledně jistiny vyplývá, že úvěr byl sice čerpán převodem na běžný účet žalovaného, ale hrazen měl být splátkami na příslušný úvěrový účet bez určení zdroje. Zejména nebylo dohodnuto, že by úhrady měly být prováděny z běžného účtu žalovaného, anebo že by měl věřitel ohledně jistiny právo si dlužné částky odepisovat z běžného účtu žalovaného. Proto na promlčení jistiny nelze toto ustanovení vztáhnout. Jinou situaci odvolací soud shledal ohledně placení úroků. Obě smlouvy obsahují ujednání, že úroky si bude věřitel (žalobkyně) odepisovat z běžného účtu žalovaného. Jestliže se, jak bylo zjištěno, běžný účet nacházel v rozhodné době v debetu resp. bez kreditního zůstatku, pak podle cit. ustanovení u úroků až do podání návrhu promlčecí lhůta neběžela. Nárok na úroky proto promlčen není a všechny uplatněné úroky byly přiznány, u první smlouvy ve výši Kč 1,377.340,19 a u druhé smlouvy Kč 495.052,60, když výši nároků ověřil svým dokazováním již soud prvního stupně a nebyla ostatně ani sporná. Odvolací soud proto v rozsahu nepromlčené jistiny a uvedených úroků napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ust. § 220 o. s. ř. a v tomto rozsahu návrhu vyhověl. V ostatním rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Pokud jde o potvrzující část výroku svého rozsudku odvolací soud připustil dovolání podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. k výše uvedené otázce, neboť jde o problém neobvyklý, byť taková kolize dvou proti sobě jdoucích ustanovení nebude zřejmě častá. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to proti té části výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 2,726.392,79 Kč. Jako důvody uvádí jednak nesprávné právní posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), jednak to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.). Žalovaný především poukazuje na porušení dispoziční zásady, podle níž je soud vázán žalobou. Žalobkyně se domáhala zaplacení 6,122.392,79 Kč jako dluhu ze smlouvy o úvěru, avšak poté, co byla namítnuta neplatnost odstoupení žalobkyně od smlouvy o úvěru, se nestal v důsledku tohoto absolutně neplatného úkonu splatným celý dluh. Soud zjistil, že poslední dvě splátky z obou smluv o úvěru ke dni podání žaloby promlčeny nebyly. Ačkoli žalobkyně nezměnila svůj žalobní návrh a nespecifikovala požadované plnění, rozhodl soud o povinnosti žalovaného zaplatit dosud nepromlčené sp