29 Odo 1541/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 1541/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2008 Spisová značka:29 Odo 1541/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1541.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 předpisu č. 500/1990Sb. § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1541/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., jednajícího Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. J.B., advokátem, o zaplacení částky 299.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 C 40/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. října 2005, č. j. 15 Co 318/2005-256, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 13 C 40/2001-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 299.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný jako úspěšný vydražitel splnil ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb. stanovené povinnosti, složil dražební jistotu na účet u peněžního ústavu, o složení dražební jistoty předložil privatizační komisi písemné potvrzení a po úspěšném vydražení zaplatil dražební cenu po odečtení dražební jistoty. Povinnost odeslat dražební jistotu na účet Fondu národního majetku (dále též jen „Fond“)  měla K. b.a. s. P. (dále též jen „banka“), která ji však nesplnila. Žalovaný neměl právo nakládat s  dražební jistotou. Poukázal na to, že uznání závazku co do důvodu i výše učinil žalovaný v tísni s ohledem na přípis tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci (dále též jen „ministerstvo“) ze dne 11. 11. 1994, který obdržel před uzavřením dohody o splátkách; mohl totiž mít obavu, že bude vyšetřován, pokud nepřistoupí na dohodu o splátkách a na uznání dluhu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. října 2003, č. j. 15 Co 570/2003-125, citovaný rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s odůvodněním, že by se měl důsledně zabývat tím, jak skutečně bylo naloženo se složenou dražební jistotou. Současně vyloučil, že by žalovaný uznání závazku při jednání s  bankou a dohodu o splátkách, kterou uzavřel s ministerstvem, učinil v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek. To podle odvolacího soudu plyne zejména z toho, že žalovaný se snažil otázku nezaplacení dražební jistoty opakovaně řešit jak ve vztahu k bance, tak ve vztahu k ministerstvu. Poté Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 13 C 40/2001-178, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 299.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnost informovat banku o úspěšné dražbě a naopak požádal o zrušení dražební jistoty. Žalovaný si musel být vědom svého pochybení, neboť při jednání se zástupci banky uznal svůj závazek vůči Fondu ve výši 299.000,- Kč. Tvrzení žalovaného, že na něj byl vyvíjen nátlak, soud neuvěřil. S odkazem na ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) dále uvedl, že  uplatněný nárok není promlčen, neboť žalovaný v dohodě o splátkách uzavřené 11. ledna 1995 (dále též jen „dohoda o splátkách“) uznal dluh co do důvodu i výše a žaloba byla podána 23. března 1999. Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře k odvolání žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud opětovně vyloučil, že by žalovaný dohodu o splátkách uzavřel v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek, když se snažil opakovaně otázku nezaplacení dražební jistoty řešit, jak ve vztahu k bance, tak ve vztahu k ministerstvu. Podle odvolacího soudu žalovaný neprokázal, že oznámil pracovníkům banky vydražení provozní jednotky; poté, co vydražil provozní jednotku, naopak požádal banku o zrušení dražební jistoty (v odůvodnění nesprávně uvedeno „úvěrového účtu“), takže  finanční prostředky nebyly převedeny na účet příslušného ministerstva. Tímto způsobem porušil žalovaný povinnost plynoucí z ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 427/1990 Sb., a způsobil škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., o jejímž vzniku a výši není sporu. Závěrem poukázal odvolací soud na nesprávné označení žalobkyně v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. vstoupil do práv původně označené organizační složky České republiky - Ministerstva financí, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukázal na to, že před započetím dražby složil dražební jistotu, její složení řádně prokázal, bance oznámil, že provozní jednotku řádně vydražil, přičemž po skončení dražby neměl možnost disponovat s finančními prostředky na účtu, na kterém byla složena dražební jistota. Pokud banka neodeslala dražební jistotu na účet Fondu, ale použila ji k započtení své pohledávky z úvěru, pak právní povinnost neporušil on, ale banka. Jestliže požádal o zrušení účtu, pak bance nic nebránilo, aby poskytnutý úvěr na zaplacení vydražené provozní jednotky „navýšila“ o dražební jistotu, neboť měla zákonnou povinnost částku 299.000,- Kč odeslat na účet ministerstva. Dražba se nadto konala 22. 7. 1992 a žaloba byla podána 12. 5. 2003, takže nárok žalobkyně je promlčen. Dovolatel dále uvedl, že byl předvolán na ministerstvo, kde mu byla předložena dohoda o splátkách a bylo mu řečeno, že pokud dohodu nepodepíše, nemůže odejít z kanceláře s tím, že zavolají P. ČR, která si jej odvede. Protože byl mylně informován, že má vůči ministerstvu dluh, pod pohrůžkou trestního řízení dohodu podepsal. Dohoda o splátkách je proto neplatná podle § 39 obč. zák., neboť ji podepsal jednak pod nátlakem, jednak bez právního důvodu. Smluvní vztah měl pouze s bankou, nikoliv s ministerstvem. Odkázal rovněž na dopis ministerstva, kterým mu bylo vyhrožováno, „že tuto neoprávněnou dispozici (s dražební jistotou) posoudí orgány činné v trestním řízení“. Žádné neoprávněné manipulace s dražební jistotou se však nedopustil a ani neměl možnost s ní disponovat. Dovolatel usuzuje, že pracovníky ministerstva byl informován o dluhu záměrně nepravdivě ve snaze uzavřít dohodu o uznání dluhu a o splátkách. Závěrem dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za správné, pouze má výhrady k označení žalobkyně v rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo správně znít „Česká republika - Ministerstvo financí jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“ a apeluje na sjednocení judikatury v tomto bodě. Dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.  Dovolání však není důvodné. Názor dovolatele, že škodu žalobkyni způsobila banka a nikoli on, je v rozporu s ustanovením § 11 odst. 3 zákona č. 500/1990 Sb. (v rozhodném znění), ze kterého vyplývá, že banky plnily v rámci malé privatizace specifickou úlohu depozitáře složené dražební jistoty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 2077/2000, uveřejněný pod číslem 28/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterou v případě oznámení, že vydražený privatizovaný majetek byl přiklepnut uschovateli, poukázaly na účet příslušné organizační složky státu, v opačném případě pak vrátily uschovateli. V posuzovaném případě banka jednala na základě písemné žádosti žalovaného ze dne 10. 8. 1992, o zrušení dražební jistoty a částku dražební jistoty použila na úhradu úvěru, který žalovanému poskytla. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, správně zhodnotily ve smyslu ustanovení § 132 odst. 1 o. s. ř. všechny důkazy, vztahující se k posouzení platnosti uznání dluhu a dohody o splátkách, kterou uzavřel žalovaný s ministerstvem, a dospěly ke správném závěru, že jde o platný právní úkon, neboť psychický nátlak nebyl prokázán. Podpisu dohody o splátkách předcházelo písemné prohlášení ze dne 21. 9. 1994, v němž žalovaný výslovně prohlásil, že uznává svůj