29 Odo 282/2001 — Nejvyšší soud

29 Odo 282/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2003 Spisová značka:29 Odo 282/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.282.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 92/1991Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 239 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 229 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 12 odst. 1 písm. c) předpisu č. 29/1984Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 282/2001-88 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. o. u. t., proti žalované T. P. a. s., o zaplacení částky 487.232,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 168/99, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 1999, č. j. 24 C 168/99 - 54, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2000, č. j. 20 Co 260/2000 – 73, takto: I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 1999, č. j. 24 C 168/99 – 54, se zastavuje. II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. října 1999, č. j. 24 C 168/99 - 54, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 487.232,96 Kč s patnáctiprocentním úrokem od 1. září 1993 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal ji, aby v téže lhůtě nahradila žalobci náklady řízení v částce 37.902 Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně měl provedeným dokazováním za prokázáno, že žalovaná vznikla na základě ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon“). Jelikož žalovaná převzala veškerý majetek svého právního předchůdce T. P., s. p. (dále též jen „státní podnik“), vyjma dvou vyňatých objektů, je podle soudu zřejmé, že vstoupila i do závazku založeného smlouvou o zajištění výuky žáků uzavřenou dne 1. července 1991 mezi státním podnikem a žalobcem (dále též jen „smlouva“). Žalovaná tak převzala i závazek hradit náklady spojené s odbornou přípravou učňů. Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona se k přechodu závazků nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se přitom může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu národního majetku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2000, č. j. 20 Co 260/2000 - 73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 41.219,50 Kč (druhý výrok), zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6.550,- Kč (třetí výrok) a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání (čtvrtý výrok). Odvolací soud přisvědčil odvolatelce pouze co do námitky, že její povinnost k náhradě nákladů spojených s odbornou přípravou učňů neplyne ze smlouvy z 1. července 1991, jelikož ta se výslovně týkala jen úpravy platebních podmínek nákladů na přípravu učňů pro období školního roku 1991/1992. Jinak se ovšem ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, uzavíraje, že povinnost žalované k úhradě žalované částky plyne z ustanovení § 15 odst. 1 zákona ve spojení s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školského zákona), ve znění platném k 1. září 1993 (tj. ve znění zákonů č. 188/1988 Sb., č. 171/1990 Sb.,č. 522/1990 Sb. a č. 134/1993 Sb.). Žalovaná jako právní nástupkyně státního podniku byla nepochybně tou organizací, pro níž se učni ve smyslu posledně označeného ustanovení školského zákona připravovali, bez zřetele k tomu, zda měla o učně zájem. Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že odvolatelkou označená právní otázka spočívající v určení, zda žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, není otázkou zásadního právního významu, neboť pasivní legitimace žalované v řízení je s ohledem na její právní nástupnictví zřejmá. Ke druhé otázce, jež tkvěla v posouzení platnosti smlouvy ze dne 1. července 1991, uvedl, že závazek žalované z této smlouvy nevyplývá. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná (zastoupená advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dle názoru dovolatelky jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/, b/ a d/, jejichž prostřednictvím lze odvolacím soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Existenci zmatečnostní vady řízení dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. shledává dovolatelka v tom, že neměla procesní způsobilost, tj. nebyla ve sporu pasívně legitimována. Vada ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spočívá podle dovolatelky v tom, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, neboť soud v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. nehodnotil náležitě všechny provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl pečlivě ke všem námitkám dovolatelky, včetně námitky o rozporu s dobrými mravy dle § 3 občanského zákoníku. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je podle dovolatelky dán proto, že privatizační projekt neuvádí závazek úhrady za výuku žáků, ale pouze konstatuje platnou dohodu na školní rok 1991/1992. Dovolatelka zdůrazňuje, že po privatizaci státního podniku nemohl nikdo nutit novou akciovou společnost, aby si pro sebe dala vychovávat učně, když je nepotřebovala. S ohledem na výše uvedené navrhla dovolatelka, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu – i v této věci. Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním” žalované proti rozsudku soudu prvního stupně. Zřejmá nesprávnost takového postupu plyne z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaná směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání” proti rozsudku obvodního soudu, které touto vadou trpí, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu pak není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Přitom jde o vady, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti. Jelikož jiné zmatečností vady řízení nebyly dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nep