29 Odo 344/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 344/2002 citace  Název judikátu:Platnost smlouvy. Rozpor se zákonem. Odvolací přezkum. Odměna advokáta podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2004 Spisová značka:29 Odo 344/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.344.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 270/1990Sb. § 3 předpisu č. 270/1990Sb. § 5 předpisu č. 270/1990Sb. § 21 předpisu č. 270/1990Sb. § 14 odst. 2 předpisu č. 209/1990Sb. § 39 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 344/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. S., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované E. e. i. spol. s r. o., o zaplacení částky 127.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 856/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. března 2000, č. j. 26 Cm 856/99-68, uložil žalované zaplatit žalobci částku 127.520,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení uvedené částky zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, avšak nevyvodil z něj správné právní závěry. Podle článku IV. mandátní smlouvy o poskytování právní pomoci, uzavřené mezi žalobcem – komerčním právníkem (mandatářem) a žalovanou (mandantkou) dne 2. ledna 1996, ve znění dodatku z 2. února 1996 (dále též jen „mandátní smlouva“), příslušela žalobci odměna podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále též jen „vyhláška“), a to podle bodu 2., se základní hodinovou sazbou 200,- Kč. Toto ustanovení - pokračoval odvolací soud - bylo označeným dodatkem doplněno o odstavec, podle nějž „mandatáři náleží odměna ve výši 20% z částky představující úhradu smluvních pokut nebo škod. U škod částka pro výpočet této odměny bude nejprve ponížena o skutečnou škodu, a to ve smyslu § 379 obchodního zákoníku“. Takto si strany sjednaly smluvní odměnu. Cituje § 5 vyhlášky, odvolací soud uzavřel, že nebylo přípustné kombinovat hodinovou odměnu nebo paušální odměnu s podílovou odměnou. Takovou nepřípustnou kombinaci však uvedený dodatek představuje, proto je – ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - pro rozpor s právním předpisem neplatný. Jelikož je žalován podíl z přisouzené smluvní pokuty, nelze takový nárok ani jako snížený přiznat. Další námitky žalované k této položce proto odvolací soud již neposuzoval. Co do náhrady nákladů právního zastoupení přiznaných rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci jde o částku, na jejíž zaplacení podle § 23 vyhlášky vznikl nárok žalované; k rukám žalobce měla být jen zaplacena. Nejde tedy o nárok žalobce; tomu v daném případě přísluší jen nárok na odměnu podle článku IV. mandátní smlouvy, jenž žalobou uplatněn nebyl (pro jeho posouzení z tohoto hlediska nejsou ve spisu podklady v uvedených skutkových okolnostech). Žalovaná pak výslovně uvádí, že faktury za právní služby, včetně věci J. P., zaplatila. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ až d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že zaujal právní názor, který žalovaná v rámci své obrany ani netvrdila. V průběhu odvolacího řízení pak nedal najevo, že by celou věc mohl posuzovat právně jinak než soud prvního stupně. Tímto postupem odňal žalobci reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, neboť s tím, že posoudí věc po právní stránce odlišně, seznámil odvolací soud účastníky až svým rozhodnutím, tedy v době, kdy žalobce již nemohl uvádět další rozhodující skutečnosti ani navrhovat provedení dalších dosud neprovedených důkazů. Jde proto o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, které porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasahuje do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, čímž by žalobci umožnil vyjádřit se k novému právnímu pohledu na věc, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly podstatné. Tím, že tak neučinil, zatížil odvolací soud řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že v situaci, kdy odvolací soud zjistil, že má na věc jiný právní pohled (a že pro posouzení nároku z tohoto pohledu nejsou ve spisu podklady v uvedených skutkových okolnostech), jej měl (v intencích § 43 a § 79 o. s. ř.) vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností a navrhl důkazy, kterými by mohl prokázat svá tvrzení v rovině jiného úhlu pohledu odvolacího soudu. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je podle dovolatele dán proto, že odvolací soud vzal za prokázané tvrzení žalované, že odměnu za právní pomoc ve věci vymáhání smluvní pokuty po J. P. žalobci uhradila. Takové zjištění (jež je opakem toho, co na dané téma zjistil soud prvního stupně) však nemá oporu v provedeném dokazování (odvolací soud sám dokazování neprováděl). Podle přesvědčení dovolatele pak napadené rozhodnutí neobstojí v rovině právní, ani kdyby dodatek mandátní smlouvy byl vskutku neplatný. Kritizuje v této souvislosti názor odvolacího soudu že co do částky 115.986,- Kč se žaloba po skutkové stránce opírá o nárok na podíl z přisouzené částky. Má totiž za to, že skutkem je v daném případě zaplacení odměny za právní služby, které žalobce žalované poskytl ve věci vymáhání smluvní pokuty od J. P. před Okresním soudem v Jindřichově Hradci. Odvolací soud zde podle dovolatele směšuje skutkový základ sporu a jeho právní posouzení. Žalobou je uplatněn nárok na poskytnutí určitého peněžitého plnění, které představuje protiplnění za právní pomoc, kterou žalobce poskytl žalované. Skutkovým základem sporu však již není otázka, zda toto peněžité plnění je plněním z dodatku k mandátní smlouvě nebo z jiného právního důvodu (potud již jde o právní posouzení skutkového základu). V tomto směru dovolatel odkazuje též na dílo Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 390 a usuzuje, že soud se měl zabývat i jiným možným právním posouzením věci plynoucím z vylíčeného skutkového základu. Obdobná je - pokračuje dovolatel – situace i u zbývající části uplatněného nároku (co do částky 11.534,- Kč). Zde odvolací soud sice připustil, že žalobci nárok na nějakou odměnu dle článku IV. mandátní smlouvy přísluší, nepokusil se však zjistit v jaké výši. Dále dovolatel brojí i proti závěru o neplatnosti dodatku k mandátní smlouvě a upozorňuje, že ustanovení § 39 obč. zák. nestanoví neplatnost právního úkonu pro rozpor s jakýmkoli právním předpisem, nýbrž jen pro rozpor se zákonem, jímž vyhláška není. Žalobce byl v době uzavírání mandátní smlouvy komerčním právníkem, takže se na něj vztahoval zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované, který se zabývá výší odměny a způsobem jejího určení jen v § 14 odst. 2. Dodatek k mandátní smlouvě pak tomuto ustanovení zákona neodporuje a není zde ani jiný důvod neplatnosti dle § 39 obč. zák. Konečně dovolatel pokládá za nesprávný i závěr o rozporu dodatku s ustanovením § 5 vyhlášky. Toto ustanovení se totiž zabývá kombinací způsobů odměny při poskytování