29 Odo 382/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 382/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2006 Spisová značka:29 Odo 382/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.382.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 95 předpisu č. 99/1963Sb. § 233 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 382/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce E. P., proti žalovanému Z. d. M. u P., o zaplacení částky 648.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 8 C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 11 Co 323/2004-101, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č.j 11 Co 323/2004-101 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 21. ledna 2004, č.j. 8 C 24/2003-81, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č.j. 8 C 24/2003-86, se ve výrocích ve věci samé a výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 21. ledna 2004, č.j. 8 C 24/2003-81, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č.j. 8 C 24/2003-86, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 554.870,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 30. listopadu 2002 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200.000,- Kč a „v poslední splátce“ ve výši 154.870,- Kč, a to počínaje březnem 2004 vždy do každého 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a na náhradu nákladů řízení částku 69.124,50 Kč (výrok II.), a řízení o zaplacení částky 93.510,- Kč zastavil (výrok III.). Soud prvního stupně, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, dospěl k závěru, že V. V. (nevlastní otec žalobce) zemřel „někdy“ v roce 1995, přičemž „po něm dědila“ M. V. (matka žalobce), která zemřela 6. května 2001. Žalobce jako jediný dědic ze zákona nabyl veškerý majetek zemřelé, včetně majetkového podílu zůstavitelky u „ZD M. u P.“ (žalovaného) v celkové hodnotě 648.380,- Kč. Jelikož účastníci „učinili nesporným zjištěním vypořádací podíl ve výši 554.870,- Kč“, považoval soud prvního stupně za rozhodující, zda čl. 16 bod 5 stanov žalovaného [určující, že částka, o kterou vypořádací podíl přesahuje splacený základní členský vklad (20.000,- Kč), je splatná po uplynutí sedmi let od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo, a to ve splátkách, které každoročně určí členská schůze], je v souladu „s ostatními zákonnými předpisy“. Přitom dospěl k závěru, podle něhož je sporné ustanovení stanov neurčité, neboť každý, kdo nárokuje vyplacení vypořádacího podílu u žalovaného, je odkázán na výši blíže nespecifikovaných splátek, které by měla každoročně určit členská schůze. Výše splátek pak z posuzovaného ustanovení stanov jasně nevyplývá a je ponechána na libovůli „členského orgánu“; potud nevyhovuje § 4 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, podle kterého stanovy nesmí být v rozporu s tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy. Protože soud prvního stupně shledal procesní obranu žalovaného (založenou na výhradě, podle níž pohledávka žalobce není splatná) nedůvodnou, žalobě v rozsahu částky 554.870,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 11 Co 323/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 554.870,- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), ve výroku o zastavení řízení co do částky 93.510,- Kč jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že v prvé řadě posuzoval, co je z hlediska „skutkového vymezení“ předmětem řízení. Vycházeje z usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 5. září 2001, č.j. 10 D 423/2001-57 a z realizačního poukazu ze dne 8. října 2002, dovodil, že žalobce jako jediný zákonný dědic po své matce M. V. uplatnil nárok, který označil jako nárok „na výplatu majetkového podílu v zemědělském družstvu, jehož byla členkou“. V této souvislosti zdůraznil, že z hlediska označení vymáhaného nároku nemusí být vždy zcela rozhodující, jaké adjektivum, vymezující tento podíl, žalující strana použije; vždy jde o vlastně o určité majetkové vyjádření účasti fyzické osoby v družstvu. S ohledem na transformaci družstev provedenou zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), může jít o podíl oprávněných osob, které se nestaly „účastníkem“ družstva podle transformačního projektu, jakož i o „podíl“ osob, které se členy transformovaného družstva staly, jejichž „členství plynule pokračovalo i po transformaci a skončilo teprve následně s kratším či delším časovým odstupem“. V prvním případě označuje zákon podíl člena jako majetkový (§ 13 transformačního zákona), ve druhém jako vypořádací podíl (§ 233 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). V daném případě - pokračoval odvolací soud - žalobce uplatnil v řízení nárok na výplatu majetkového podílu a v průběhu řízení „se pak stalo mezi účastníky nesporným, že se jedná o nárok na úhradu vypořádacího podílu M. V., která se stala členskou transformovaného družstva a jejíž členství zaniklo smrtí 6. května 2001“, s tím, že mezi účastníky byla nesporná i výše vypořádacího podílu 554.870,- Kč. Jelikož z takto vymezených skutkových zjištění vycházel i soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s jeho závěrem, podle kterého je předmětem řízení nárok na úhradu vypořádacího podílu, ztotožnil, zabýval se dále otázkou splatnosti vypořádacího podílu. Odkazuje na ustanovení § 232 a § 233 obch. zák. a na ustanovení čl. 12 bodu 3 a čl. 16 stanov žalovaného, dospěl odvolací soud co do splatnosti nároku na úhradu vypořádacího podílu k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. V posuzované věci členská schůze žalovaného schválila v souvislosti s transformací družstva dne 27. listopadu 1992 stanovy, jejichž čl. 16 bod 5 stanoví sedmiletou lhůtu k výplatě vypořádacího podílu od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž zaniklo členství, a to ve splátkách, které každoročně určí členská schůze. Ponechá-li se stranou otázka výše splátek, nelze podle odvolacího soudu lhůtu sedmi let k úhradě vypořádacího podílu považovat za rozpornou z dobrými mravy, když připuštění takového výkladu by mohlo vést až „k paradoxnímu závěru o neslučitelnosti s dobrými mravy lhůty zakotvené v ustanovení § 13 odst. 3“ transformačního zákona, která je v souladu s ustálenou judikaturou (potud odvolací soud odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 51/2001“) považována za ochrannou lhůtu hraniční, nikoli však v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy žalobce „nemůže mít více práv, než-li měla jeho matka jako oprávněná osoba k úhradě vypořádacího podílu ve lhůtě sedmi let od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž její členství zaniklo“, shledal odvolací soud - vzhledem k nedospělosti uplatněného nároku - žalobu za předčasnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem,. Dovolatel zdůrazňuje, že sporné ustanovení stanov (jejich čl. 16 bod 5) „upravuje splatnost komplexně“, a tudíž je nutno „shledat“ toto ustanovení rozporným s dobrými mravy jako celek, a nikoli oddělit část o splátkách a ponechat sedmiletou lhůtu. Dovolatel nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu co do srovnání lhůty k výplatě vypořádacího podílu se lhůtou určenou ustanovením § 13 odst. 3 transformačního zákona k úhradě majetkového podílu z transformace, poukazuje přitom na „mimořádnost“ transformačního zákona. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - nejprve zabýval správností právního poso