29 Odo 459/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 459/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2006 Spisová značka:29 Odo 459/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.459.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 459/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovaným 1) Ing. J. Ch., a 2) Z. Ch., o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím a odměnou 3.333,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 182/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2004, č. j. 12 Cmo 176/2004-96, takto: I. Dovolání se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2004, č. j. 39 Cm 182/2003-58, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2003, č. j. 39 Sm 1194/2002-12. V odůvodnění rozsudku odvolací soud k námitce prvního žalovaného, který je výstavcem vlastní směnky a druhé žalované, která je rukojmím za výstavce, uvedl, že otázka, zda byla směnka skutečně vystavena na vyznačeném místě – Č. S. – či místě jiném je zcela podružná a nemá žádný význam pro platební povinnost ze směnky. Je nemyslitelné, aby u směnky jako obecného cenného papíru bylo k námitce dlužníka zkoumáno, zda formálně vyznačené údaje odpovídají údajům materiálním (s některými výjimkami, např. vady podpisu dlužníka). Rozhodující okolností pro vyznačení platebního místa je, zda je dostatečně určité a toto kritérium směnka splňuje. Dále odvolací soud uvedl, že není správné tvrzení žalovaných, že směnku vystavila žalobkyně. Jde se o směnku vlastní, u které je výstavcem vždy dlužník, a je zcela irelevantní, zda formulář směnky vyhotovil osobně první žalovaný či tento formulář byl připraven a třeba i vyplněn jinou osobou. Rozhodující je, že první žalovaný předmětnou směnku podepsal v pozici výstavce, čímž se stal výstavcem vlastní směnky, a tedy i osobou směnečně zavázanou podle čl. I § 78 odst. 1 a § 28 zákona č. 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“). K druhé námitce odvolací soud uvedl, že je-li ve směnce uvedeno platební místo a zároveň je v ní vyznačena domicilační doložka, tj. jedná se o umístěnou směnku podle čl. I § 4 směnečného zákona, který podle čl. I § 77 odst. 2 směnečného zákona platí i pro směnky vlastní, pak je taková směnka neurčitá tehdy, pokud by byl rozpor mezi údajem platebního místa a domicilem (umístěním, tedy místem, ve kterém by směnka byla učiněna splatnou u třetí osoby). V tomto případě tomu tak není, neboť platební místo směnky je v N. a taktéž další místo, kde je směnka učiněna splatnou, je N., ulice P. 20. Proto je tato námitka nedůvodná. Třetí námitku shledal odvolací soud rovněž nedůvodnou, i když do jisté míry na základě jiného závěru, než který učinil soud prvního stupně. Ve směnce je v rubrice „splatnost“ (tedy v rubrice platebního místa) uveden N. a dále pod tímto údajem v rubrice „u“ (tedy v rubrice, kde se obvykle uvádí umístěnec) je uvedena zkratka K., a. s., P. 20, N. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že ze zkratky K., a. s., je zřejmé, že se jedná o K. b., a. s., tedy remitenta směnky. Tato zkratka je rozšířená a obvyklá a její použití, navíc s přesnou adresou, nevzbuzuje pochybnosti, kde a u které osoby má být směnka předložena k placení. Na rozdíl od soudu prvního stupně zastává odvolací soud názor, že v tomto případě nejde o vyznačení umístěnce podle čl. I § 4 směnečného zákona, nýbrž pouze o upřesnění místa placení (je uvedena obec a ulice s č. p.). Podle uvedeného ustanovení lze směnku učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném. Podle názoru odvolacího soudu toliko třetí osobou musí být osoba odlišná jak od dlužníka, tak od věřitele ze směnky. V tomto případě byla prvním věřitelem ze směnky (remitentem) K. b., a. s., tedy stejná osoba, která je uvedena v rubrice umístění (domicil směnky). Z toho důvodu nejde o umístěnce, nýbrž pouze o upřesnění platebního místa. Tato skutečnost samozřejmě nemá žádný vliv na platnost směnky ani na platební místo, které je na adrese P. ulice 20 v N. Čtvrtou námitku považuje odvolací soud za zčásti nejasnou. Indosament na rubu směnky je učiněn jménem K. b., a. s. Ing. K. a p. A. (osoby, které za indosanta K. b., a. s. směnku podepsaly) nejsou indosatářem (osobou, na kterou je směnka převáděna), tímto subjektem je žalobkyně. Žalovaní dále v této námitce uvedli, že žalobkyně není aktivně legitimována vzhledem k absenci podpisu indosanta. Soud prvního stupně tuto námitku vyložil v tom smyslu, že žalovaní zpochybnili oprávnění Ing. K. a p. A. směnku podepisovat jménem K. b., a. s. za žalobkyni. Podle čl. I § 13 odst. 1 směnečného zákona je nutno indosament napsat na směnku nebo list s ní spojený (přívěsek). Musí jej podepsat indosant. Podle čl. I § 16 odst. 1 první věty směnečného zákona o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, pozbude-li někdo směnky jakýmkoli způsobem, není nový majitel, který prokáže své právo způsobem uvedeným v odstavci 1, povinen směnku vydat, ledaže jí nabyl ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Podle čl. I § 40 odst. 3 směnečného zákona, kdo platí při splatnosti, zprošťuje se svého závazku, nejedná-li podvodně nebo nelze-li mu přičíst hrubou nedbalost. Je povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoli však podpisy indosantů. Jak plyne z uvedených ustanovení dlužníkovi směnky nepřísluší zkoumat oprávnění osob, které za indosanta směnku podepsaly. V tom směru je nesprávná úvaha žalovaných, že je potřeba prokazovat, zda podpis za právnickou osobu, která směnku indosovala, byl učiněn oprávněnou osobou. Namítat materiální vadu podpisu (tj. vadu spočívající v tom, že podpis za právnickou osobu učinila osoba, která tím nebyla pověřena, tedy že podpis fyzické osoby je nepravý) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Dlužníkovi ze směnky náleží ve smyslu čl. I § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3 směnečného zákona pouze zkoumat, zda ve směnce, kterou majitel vůči dlužníkovi uplatňuje, je vyznačena nepřetržitá řada indosamentů, přičemž indosament může spočívat i v pouhém podpisu indosanta. V této souvislosti je nutno poukázat na čl. I § 7 směnečného zákona, podle kterého, jsou-li na směnce podpisy osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy nepravé, podpisy vymyšlených osob nebo podpisy, jež z nějakého jiného důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá to vliv na platnost závazků ostatních osob na ní podepsaných. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to na závazku směnečného dlužníka nemění. Dlužníkovi proto náleží ve smyslu čl. I § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3 směnečného zákona pouze prověřit pohledem na směnku, která je mu předkládána k placení, zda je dána na směnce nepřetržitá řada indosamentů, která svědčí majiteli směnky (v dané věci byl na směnce vyznačen jeden rubopis) a pokud nejedná podvodně nebo s hrubou nedbalostí, je povinen směnku zaplatit, čímž se zprostí svého závazku. Námitka neexistence kauzy má smysl jedině za předpokladu, že zároveň dlužník směnky popírá, že by směnku podepsal nebo namítá, že jeho podpis byl nesvobodný, nebo učiněn v omylu. Nic takového žalovaní v námitkách netvrdili. Tvrzení, že první žalovaný nebyl v žádném vztahu k remitentovi při takto podaných námitkách postrádá smysl a nemůže být z toho důvodu pravdivé, neboť směnka musela být prvním žalovaným z nějakého důvodu vystavena a druhou žalovanou avalována. Dále odvolací soud uzavřel, že nemohl přihlédnout k dodatečnému tvrzení žalovaných vznesenému při jednání o námitkách, že podpis prvního žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že jiné banky tak nepostupovaly. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé tvrdí, že směnka je neplatná pro její neurčitost, a to přede