29 Odo 828/2006 – Nejvyšší soud

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně JUDr. B. Š., advokátky, , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně G. H. s. r. o., , zastoupené JUDr. P. J., advokátem, , proti žalované Č. r. – Č. s. s. .z o vydání částky               159.428,-Kč do konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 32/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č.j. 4 Cmo 277/2004 - 105, takto: I.   Dovolání se zamítá. II.   Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 11. května 2004, č. j. 45 Cm 32/2002-78 (ve věci druhým), Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované vydat do tří dnů od právní moci rozsudku do konkursní podstaty úpadkyně G. H. s. r. o. částku 159.428,- Kč. Soud dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému závěru, podle kterého jednatelé úpadkyně P. N. a T. T., obvinění z trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na sociální politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“), po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (k čemuž došlo 14. prosince 1998) zaplatili státu částku 159.428,- Kč, načež bylo trestní stíhání proti nim zastaveno (usnesením z 9. března 2001) s odkazem na ustanovení § 147a tr. zák. o účinné lítosti. Na tomto skutkovém základě pak uzavřel, že z jím citovaných ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) plyne, že „konkursní věřitel se nemůže uspokojit na pohledávce jinak, než prostřednictvím přihlášky do konkursního řízení a poměrným uspokojením z majetku tvořícího konkursní podstatu po jeho zpeněžení“. Zaplacení konkursní pohledávky mimo režim konkursu by mohlo být posuzováno v rámci trestního řízení jako skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele (§ 256a tr. zák.). Nadto se neprokázala argumentace žalované o tom, že pohledávka byla uhrazena ze soukromých zdrojů,  když sama jednatelka i její manžel při výpovědi před orgánem Policie České republiky uvedli, že peníze poskytli ze společných zdrojů, navíc při zjištění, že jednatelčin manžel je spoluvlastníkem úpadkyně (soud nesprávně užívá obratu „společnosti úpadkyně“, kterým manžela jednatelky jako společníka úpadkyně ve skutečnosti neoznačuje). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 22. prosince 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Se skutkovým stavem věci, z nějž vyšel soud prvního stupně, odvolací soud souhlasil potud, že   oba jednatelé úpadkyně uhradili státu na základě zvláštního ustanovení o účinné lítosti (§ 147a tr. zák.) po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně částku 159.428,- Kč, čímž „způsobili“ zastavení svého trestního stíhání, vedeného od roku 2000 do 9. března 2001. Odvolací soud však formuloval jinak skutkové závěry vzešlé z dokazování obsahem vyšetřovacího spisu týkajícího se obvinění jednatelů úpadkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že jednatelé úpadkyně zaplatili spornou částku ze svých vlastních (soukromých)  prostředků, s tím, že opačné zjištění soudu prvního stupně (respektive jeho nepodložené konstatování, že žalovaná neprokázala, že by poskytnuté plnění pocházelo ze soukromých prostředků jednatelů), nemá žádnou oporu v jím provedených důkazech. Odvolací soud se také neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že po prohlášení konkursu nemůže být žádná zjištěná pohledávka uspokojena jinak než z prostředků konkursní podstaty v rámci konkursu a že každé přijaté plnění pocházející z jiného zdroje musí být vydáno do konkursní podstaty. K tomu uvedl, že i zjištěná konkursní pohledávka může být před rozvrhem zcela nebo zčásti uspokojena např. ručitelem (§ 27 odst. 5 ZKV) úpadcovým spoludlužníkem (§ 511 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), tím, kdo za úpadce převezme jeho dluh (§ 531 odst. 2 obč. zák.)  nebo tím, kdo přistoupí k jeho závazku (§ 533 obč. zák.). Přitom nelze vyloučit ani případy, kdy úpadcův dluh splní jiné osoby např. v rámci účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 147a tr. zák. V těchto  (zákonných) případech nelze podle odvolacího soudu spatřovat naplnění trestného činu poškozování věřitele (§ 256 tr. zák.), trestného činu zvýhodňování věřitele (§ 256a tr. zák.), neplatnost právního úkonu (§ 39 obč. zák.) ani jeho neúčinnost (podle zákona o konkursu  a vyrovnání). Další úvahy soudu prvního stupně (jež se mimo jiné týkaly úpadcových možností, jak uspořádat své majetkové poměry) měl odvolací soud za ničím nepodložené a pro věc nerozhodné (s tím, že nebyly „na místě“). Závěrem odvolací soud shrnul, že za situace, kdy naopak žalobkyně (která ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/ musí vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se dovolává) ničím neprokázala, že by žalovaná částka patřila do konkursní podstaty, nebylo lze vyhovět její žalobě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není patrno, na základě jaké právní úvahy dospěl ke svým závěrům a proč na základě důkazů, jež měl k dispozici již soud prvního stupně, došel k závěrům zcela opačným než soud prvního stupně. Z provedených důkazů - pokračuje dovolatelka - nijak nevyplývá, že by jednatelé úpadkyně žalovanou částku uhradili jako fyzické osoby. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se spokojil pouze s tvrzením žalované a žádné důkazy k jeho prověření neprováděl, jejich provedení nepožadoval a nevyslechl jednatele úpadkyně. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalovaná přihlásila do konkursu pohledávku v celkové výši 827.331,- Kč a tato pohledávka byla při přezkumném jednání zjištěna jako pohledávka druhé třídy. Poté, co žalovaná mimo režim uspokojování v konkursu přijala na úhradu této pohledávky částku 159.428,- Kč, nesnížila o toto plnění pohledávku zjištěnou v konkursu. Jde tak o naplnění skutkové podstaty  trestného činu  zvýhodňování věřitele (Č. r.) před ostatními „běžnými“ věřiteli. Názor odvolacího soudu, že i zjištěná pohledávka může být před rozvrhem zcela nebo zčásti uspokojena (ručitelem, úpadcovým spoludlužníkem nebo osobami, jež za úpadce převezmou jeho dluh nebo přistoupí k jeho závazku) pokládá dovolatelka - vzhledem k okolnostem případu                     - za „nesmyslný a nemístný“. Zdůrazňuje, že v posuzovaném případě šlo o plnění osob, jež měly postavení jednatelů úpadkyně a které - chtěly-li se vyhnout trestnímu stíhání - byly nuceny dlužné částky uhradit. Vzhledem k tomu, že tak jednatelé učinili až po prohlášení konkursu, měli plnit do konkursní podstaty.  Nestalo-li se tak, nezbývá dovolatelce než domáhat se vydání této částky do konkursní podstaty. Dovolatelka shledává nepřípustným, aby České republika byla „takto“  zvýhodněna proti ostatním věřitelům jen proto, že jde o pohledávky státu. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry odvolacího soudu za správné a připomínajíc, že dovolatelka před odvolacím soudem nenavrhovala provedení dalších důkazů (a to ani výslechem jednatelů úpadkyně), ani neprokázala, že by žalovaná částka patřila do konkursní podstaty. Odkazujíc na ustanovení § 147 a § 147a tr. zák., žalovaná dodává, že právnická osoba není subjektem trestného činu, takže úhradu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti mohly v mezích ustanovení o účinné lítosti provést jen fyzické osoby, byť šlo současně o statutární orgány úpadkyně. Uvedená částka byla uhrazena po prohlášení konkursu a je zřejmé, že platba byla provedena ze soukromých zdrojů jednatelů úpadkyně, neboť ani nebylo možné, aby za tím účelem byly čerpány prostředky z konkursní podstaty. K námitce, že dosud nesnížila výši pohledávky přihlášené do konkursu, žalovaná uvedla, že tak učiní, jakmile rozsudek nabude právní moci. Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Dovolání je přípustné podle ustanovení  § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné. Právní rámec věci,