29 Odo 874/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 874/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2004 Spisová značka:29 Odo 874/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.874.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 21 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 22 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 107a předpisu č. 99/1963Sb. § 243c předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 874/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P., s. p. v likvidaci, zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 133.611,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 108/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č.j. 10 Co 637/2002-179, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Sokolově svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. ledna 2002, č.j. 12 C 108/94-140, uložil žalovanému zaplatit žalobci 48.001,91 Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 6. března 1992 do zaplacení a 85.598,54 Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 6. března 1992 do zaplacení (výroky I. a II.). Dále co do částky 10,55 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 3. července 2002, č.j. 12 C 108/94-159, řízení o příslušenství z částky 6.810,- Kč zastavil a zamítl žalobu co do třináctiprocentního úroku z prodlení z částky 48.001,91 Kč (výrok I. 1. a 2.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, respektuje závazný právní názor vyslovený Krajským soudem v Plzni v kasačním usnesení ze dne 25. dubna 2001, č.j. 10 Co 324/2001-73, a v jeho měnícím rozsudku ze dne 11. září 1998, č.j. 25 Co 82/95-35 (který byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 1493/99, zrušen), dospěl k závěru, že žaloba je, až na nepatrnou část, důvodná. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že zboží, jehož zaplacení je předmětem řízení, dodal právní předchůdce žalobce na prodejnu vydraženou svědkem T. „do přímé dispozice žalovaného“, a to v období od 31. května do 5. srpna 1991, přičemž celková hodnota dodaného zboží činila 133.600,45 Kč. Dodávky byly realizované na základě hospodářské smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a svědkem T., kterou vyhodnotil jako neplatnou podle ustanovení § 22 hospodářského zákoníku. Mezi svědkem T. a žalovaným totiž - pokračoval soud prvního stupně - neexistoval pracovněprávní ani jiný obdobný vztah a byla mezi nimi uzavřena pouze ústní dohoda, že žalovaný bude na vydražené prodejně hospodařit ve své režii, s tím, že navenek bude vystupovat jako zástupce svědka T., vše s ohledem na tehdejší členství žalovaného v okresní privatizační komisi a na to, že žalovaný neměl v té době ani příslušné podnikatelské oprávnění. V situaci, kdy zboží dodané právním předchůdcem žalobce žalovaný odebral, „realizoval a utržené finanční hodnoty také pro sebe užil“, shledal soud prvního stupně žalobcem uplatněný nárok důvodným. Jelikož žalovaný do 24. června 1991 nebyl osobou samostatně výdělečně činnou, nárok žalobce za období od 31. května do 24. června 1991 právně kvalifikoval jako nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu ustanovení § 451 a následujících občanského zákoníku. Dodávky realizované v období od 24. června do 5. srpna 1991 vyhodnotil jako plnění z hospodářských smluv uzavřených podle ustanovení § 153 odst. 2 písm. b) hospodářského zákoníku. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, č.j. 10 Co 637/2002-179, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I., II., IV. a V., ve znění doplňujícího rozsudku, potvrdil (první výrok), odvolací řízení ve věci doplňujícího rozsudku zastavil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že k odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, podle nichž J. T. na základě dohody se žalovaným vydražil 29. dubna 1991 prodejnu zeleniny v H., s tím, že žalovaný bude na vydražené prodejně samostatně podnikat. Důvodem k uzavření této dohody byla skutečnost, že žalovaný působil jako člen okresní privatizační komise a nemohl proto „pro svou osobu“ prodejnu vydražit, přičemž neměl ani příslušné oprávnění k podnikatelské činnosti (toto získal až k 24. červnu 1991). V této souvislosti svědek T. uzavřel s právním předchůdcem žalobce hospodářskou smlouvu o dodávce zboží na vydraženou provozovnu a žalovaný v období od 31. května do 5. srpna 1991 zboží dodané na provozovnu „v žalované částce“ převzal, „realizoval prodej“, ale jeho cenu nezaplatil. Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi žalobcem (jeho právním předchůdcem) a svědkem T. ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 a § 22 hospodářského zákoníku, když účelem tohoto právního úkonu bylo obcházení zákona, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením uplatněného nároku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůrazňuje, že mezi ním a svědkem T. byla uzavřena ústní dohoda, že na prodejně bude hospodařit ve své režii, ovšem ve vztahu k třetím osobám bude vystupovat jako zástupce svědka, v důsledku čehož subjektem právního vztahu se žalobcem mohl být pouze svědek T. V této souvislosti dovolatel zpochybňuje závěr soudů obou stupňů o neplatnosti hospodářské smlouvy podle ustanovení § 22 odst. 1 hospodářského zákoníku, když žalobce od počátku věděl, že žalovaný jedná jménem svědka T. Podle dovolatele nelze argumentovat ani ustanovením § 39 občanského zákoníku, když z provedeného dokazování, ani z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, který konkrétní zákon by mohl být posuzovanou smlouvou obcházen, či jaké konkrétní ujednání smlouvy se příčí dobrým mravům. Nemohla-li být hospodářská smlouva uzavřená mezi žalobcem a svědkem T. - dle přesvědčení dovolatele - posouzena jako neplatná, nemohlo na straně žalovaného vzniknout ani bezdůvodné obohacení, přičemž vzhledem k tomu, že nebyl podnikatelem, nemohl ani uzavřít hospodářskou smlouvu s žalobcem. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení, poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, soud prvního stupně k návrhu žalobce usnesením ze dne 10. července 2003, č.j. 12 C 108/94- -212, rozhodl, že podle ustanovení § 107a o. s. ř. bude nadále na straně žalobce vystupovat společnost A. spol. s r. o., se sídlem v P. 4, S. 608, IČ ... Protože ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu ustanovení § 107a o. s. ř. neplatí, Nejvyšší soud k výše uvedenému rozhodnutí nepřihlížel, a nadále ve věci jednal s původním žalobcem. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod, tj. v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Vzhledem k vázanosti dovolacího soud